Osud chuďasa.

U kolébky mé stál anděl,

anděl Boha svatého,

odháněl ode mne mouchy

koncem křídla zlatého.

Kdyby nebyl u mne stával

– u křehkého dítěte –

již by osud snad nehrával

míč si se mnou na světě!

Byl bych uschl co růžička,

o jednoho andělíčka

bylo by na nebi více

a o chuďase tu méně

žebralo by na kameně

slzou vlažícího líce...!

Rodiče mi z práce vracel

hvězdy večernice svit –

Pravda tě to svatosvatá,

přesmutno sic vyslovit,

nejsladším že okamžikem,

kde je anděl zlatých perutí

unáší všem světa strastem,

chudým jestiť doba usnutí!

Proto, když jsem ze sna budil

rodiče své samomluvami,

uspával mne otec klením –

a drahá matička slzami.

Rozvíjel jsem se jak poupě

na šípkoví trnovém,

bujněji než trůnu dědic

na lůžku svém prachovém,

na zlaté kolíbce – všude

chválili mé tváře rudé

pod vlnitým kaštanovým vlasem.

I stal jsem se v brzku husopasem.

Nejkrasší ty dobo mého žití,

vás, vy luhy vlhké, zelené,

vás, vy máje, v kvítka vtělené,

spiatá rosy korálovou nití,

vy slzičky Panenky Marie,

uroněné na vysoké stráni,

z nichž si pasák v bodrém prozpěvání

o bělavý klobouk věnec vije,

moje husy liliové,

vás si v oné vlasti nové

přeju míti nad blankytným pasem,

být tam u vás věčně husopasem!

Však mí rodiče, ó dobří, dobří,

nechtěli, bych dědil bídu jich,

chtěli ze mne kněze učiniti

mozoly a potem rukou svých,

poslali mne ku hlavnímu městu,

nic než křížek dali mi na cestu.

Pojď sem, synu můj, přitul se ke mně,

dej mi nahmatat svou hlavičku!

Tak, tu je – tu měkká kadeř – čílko,

oči tvé – Ty pláčeš, Jeníčku?

Neplač, chtěl jsem ti jen křížek dáti,

jako mi ho dala moje máti,

neb ten křížek od chudičké mámy,

ten je dražší srdci dítěte

nežli všechny křížky na světě,

zasazené třeba v drahokamy!

Až nade mnou hrob se bude šedit,

budeš jen ten křížek po mně dědit.

Mnoho, mnoho hořkých chvil

stálo mne to nové živobytí,

však já proti bídy vlnobití

zmužile jsem zápasil.

A když dospěl jsem u počtu let,

nový pro mne otevřel se svět.

Vzešly-tě mně hvězdy velikosti,

zřel jsem stopy ušlechtilých pat,

učil jsem se kořit berli ctnosti

a koruny mrzké proklínat.

Tenkrát blesklo mezi národy

úchvatným jasem světlo svobody

a já přichytil se jeho

celým ohněm srdce mladistvého.

Měl jsem přítele, byl bohat,

svět jej zdobil páskou růžovou,

dělívalť on se mnou svoje dary

a já s ním své city, touhu svou.

Již již nový plamen volnosti

tu tam naší vlastí probleskoval,

a žel, otec můj, můj nejmilejší

v ohni tom sám první dohoroval.

Spiknulť se s továrny dělníky

branně proti svému tyranu,

přišlo vojsko – světlo chudobné

sfouklo z jeho žití kahanu!

Šel jsem domů, na špinavém loži

odpočíval v smrti zápasu,

krev mu stydlá lpěla ve vlasu

a nad ním se skláněl hlasač boží.

Vidím toho kněze s přísnou tváří,

se svátostnou v pravé ruce září,

jak ze spánku otce probudil

a teď začal o plamenu věčném,

o propasti černé, děsivé,

o metle boží, strašné, ohnivé,

o ramenu jeho přísném, nesrdečném.

A můj otec se zoufalstvím v líci,

se svědomím kárájícím v boji,

v dlaně zaryl vlas krvácející,

v beznádějí pustil duši svoji.

Těch, těch našich trýznitelů

jestiť ono peklo horoucí,

nám však připravena od andělů

palma stříbrolesklá, kynoucí

tam, kde tys, původče mého žití,

tam se s tebou brzy doufám sjíti!

Od té doby na kněžský jsem talár

z celičké své duše zanevřel

a tím nevěda své dobré matce

předčasně hrob temný rozevřel.

Ach, ta naděje jak lesklý meteór,

že jí syn svou rukou žehnající

smrtelný pot setře z bledých lící,

v andělů že jasných uvede ji chór,

otce svého vysvobodí z muk,

ta jí znikla a s ní srdce tluk.

Sám jsem nesl rakev bezozdobnou

bez písní a kněžských obřadů,

vedle otce vložil do chladu

a tam zasadil jí kytku hrobnou.

Žádný nápis nepraví tam lidem,

ctností všech že tlí tam nádoba,

věští tam jen modrá nezabudka,

vedle chudoby že hnije chudoba.

Na prázdninách u přítele svého

na statku jsem rozložitém žil,

kde kol otce jeho šedivého

lidský anděl bílé ruce vil.

Viděl’s lilii kdy běloskvoucí,

nebes operlenou kochanku?

Starého máš hraběte to sličnou,

bělolící, štíhlou schovanku!

Spatřil jsem ji, ana v uzardění

černě ovlněnou hlavu kloní,

spatřil jsem ji a tím pohlednutím

šíleně jsem zakochal se do ní,

hledal okamžik, bych k nohoum jejím

horoucí svou lásku vydechl

a z těch jejích rtíků rubínových

milostná dvě slůvka zaslechl.

Naskytl se mi – den před odjezdem

nad krystalným pramenem

vyznal jsem jí, za ručku ji bera,

vše, vše to, co pro ni cítil jsem.

Ona, ona zachvěla se celá,

sklonila se ke mně bezděky,

vešeptla mi v ucho přeblažené:

„Já jsem tvá, tvá milka na věky!“

V náručí jsme sobě přísahali

milovat se věrně do hrobu,

políbili jsme se, pak mi vtiskla

do ruky tu zlatou ozdobu.

Hleď, ten prsten, jeho zlatý kroužek

otevřel mi nebe zahradu,

v bídě jsem jej choval, než ho prodat,

byl bych nad ním umřel o hladu!

Zatím plamen, dlouho ututlaný,

divostrašnou silou vyšlehl

a hlas lidu, dlouho přeslyšaný,

o svobodu svou se rozlehl.

Já stál v jeho řadách – barrikáda

nesla mne a mého kamaráda.

Až mnou vrahů koule zatřásla,

padl jsem a druhu skloněnému

šeptaje ulehčil srdci svému

a pak slunce zář přede mnou uhasla.

Ležel jsem tak v bezpamětí,

až mne jemný šepot probudil,

sličný zjev u lože mého

bolesti z mé rány vypudil.

Klečela tě dívka u mé hlavy,

slzičkami tváře umyté,

ruce majíc zbožně vyvité

do nebeské zřela do dálavy.

Modlila se za obžití moje –

synu můj! – to byla matka tvoje!

Její bratr unesl mne semo,

zajetí mne vyrval zhoubnému,

neb již boj svobody dobojován

ku konci se schýlil smutnému –

Stíhali nás jako lační chrti –

a nám v patách siný přízrak smrti.

Její bratr – nebyl to můj přítel –

ze soucitu unesl mne sem

a sám chudý, se sestrou svou sličnou

stal se mojím strážným andělem!

Uzdraviv se, loučil jsem se s nimi

a hle, nikdo si mne nevšímal,

neb jen jeden v široširém světě

srdce moje a mé skutky znal.

A ten udal mne – vždyť jemu srdce

roznítil jsem nesmířlivou mstou,

zjeviv mu, že – trpká pro něj rána –

milován jsem jeho nevěstou.

Od něho moc otcova a jmění

trestající ruku zahnaly,

mně však bezmocnému, chudobnému

za trest lesklou šavli připiali.

Jednou šel jsem smuten po ulici,

najednou mne řada kalesek

vytrhla, v nichž ověnčených,

okytěných mnoho komtessek.

A hle, v jedné: černé vlasy, oči –

a jí švárný ženich do boku,

on se smál, jí tváře v potoku –

ona, ona! – svět se se mnou točí!

Tu si moje duše pozasteskla

To jsou tedy svaté sliby tvé!

Pohledl jsem k šavli řinkavé

a zlá myšlenka mou hlavou bleskla.

Kradl jsem se za ní do kostela.

Ne, je nevinná, vždyť nutí ji –

prchltě jí jasný pablesk z čela,

zlomené se rovná lilii.

Ó, již zlaté prsteny jim mění,

slyšeti již „ano“ ženicha,

avšak ona tichá, přetichá,

osudný svůj výrok dáti lení.

Chvěje se a bledou líci kryje,

pojednou se k zemi uklání,

věneček jí padá se skrání –

všechno k ní, však ona víc nežije!

Dlouho jsem tam klečel bez pohybu,

zraku mému zatemnil se svět,

nad oblaky líbal jsem svou milku,

pojala mne čirá nepamět,

zapomněl jsem při čase se vracet,

až mne probudilo: pět a dvacet.

Brzy přišel rozkaz vytasiti

– pro vlast – z pochvy bledolící druž,

neboť pozdvihla se provincie

proti tyranu co jeden muž.

Tu já smrt svou pušky nad otvorem,

vlastnoruční smrt svou uzavřel,

hodno-li, by onen kraj mne zřel

nepřátelským státi pod práporem,

jehož svoboda mi nejdražší?

Však jsem vzal svou pušku pod páží,

hříšné se mi zdálo, sám se státi

vlastnímu životu svému kat,

umínil jsem sobě, svatou šavlí

nechat se v tom boji rozsekat.

Však jsem vyšel zdráv a z vděčné lásky

pojal jsem tvou matku za ženu,

živili jsme se svých rukou prací,

ona mne, já ji ďál blaženu.

Tu ses zrodil ty a ona chřadla

vůčihledě; celé noci jsem

u jejího lůžka v slzách probděl,

až mi sešla smrti zápasem.

Oči mé však bděním, slzami

světlo ztratily, mé ruce dílo.

Cos mi platna, slabá v rukou sílo?

Musím žebrat, žíti prosbami!

Tak, můj synu, zloba světa tiskne

nás – těch časů plevel ubohou,

dlouho, dlouho ruce zmozolené

ku právu se svému nezmohou.

Nyní jeden v nadbytku svém tyje,

vedle druhý slzou hladu žije!

Avšak přijde doba – v dálce jde –

ty ji nespatříš, ni tvoji syni –

každý člověk bude dobročinný,

komu však, tu nikdo nebude!

Pojď, můj synu! či jsi při tom spal?

Vezmi ruku mou a veď mne dál!