Osud či náhoda?

Kráčí dva přátelé z rána,

nejlepšího věku mladosti,

libují sobě, – veselost samá,

hýřili celou noc v radosti.

Únavou svojí ztrmáceni kráčí

a nechtějí mdlobu znáti svou,

ale ten život jejich jest vskutku k pláči,

vždyť nemají nikdy mysl střízlivou.

Chceme užívat světa, mládí, dále,

takový jen život, toť pravé jest,

nač se zdržovati stále,

světa užít v společnostech dělá čest.

Přišli na rozcestí oba,

kde se měli loučiti,

necítí jak krátká jen doba

a smrt, že čeká život uloupiti.

Jeden praví: „Zítra na shledanou“,

ať žijí v radostech naše děvy –

však již počíná se třásti zimou,

obličej i tělo ztrnulost jeví.

Marně hledá přítel pomoc,

tělo tuhne, život pozbývá –

zaleknut, ustrašen, – před sebou má noc

a v šílenosti ulicemi probíhá.

Onen mrtvý – ten šílený,

tak odplácí světa reje,

dva životy mladé jsou zmařeny –

svět však stojí dále a dál neřesti seje.

Svět pro tebe jest příliš silný,

než bys mohl jemu něco vzít,

však Bůh nad tebou, On přemocný,

a může tě vždy zkrátka odstranit.