Osud člověka.

Když sila zlíbá hroudu jen,

juž zkvetou kvítka stověká,

když síla zlibá lásky sen,

hned zplodila tu člověka.

V objetí pojme divný svět

hned neznámý ten nový květ,

a slzy stírá rozechvět,

proč v neznámu nezůstal zpět.

Když síla zlíbá člověka,

hned usne u věčný lásky sen,

na hrob mu dají hroudu jen,

zde zkvetou kvítka stověká.