OSUD (I)

Pavlina oči barvy měla

oblohy modré v červenci

a plavé vlasy kolem čela,

stopenou v jasném ruměnci

tvář jemnou jako ze sametu,

dvé něžných, skromných, slibných retů,

postavu štíhlou, nožky malé,

vše, co říc’ možno ženám k chvále;

a v šatech světlých celá bílá

běhala jako lesní víla.

A měla, což je nejhlavnější,

mládí, tu krásu nejkrásnější.

Ký div, že souhrnem svých vnad

dvé srdcí chytla do tenat?

Karel i Jan se dosti znali,

na ulici se potkávali,

ztrávili spolu veselé

chvíle co dobří přátelé,

jak se to děje v malém městě.

Tu pojednou si stáli v cestě.

Karel byl člověk společenský,

jej všechen v lásce měl svět ženský,

o věnečcích a o bálech

s Pavlinou tančil po sálech,

šeptal jí slova dovádivá.

vášnivá, lichotná a snivá

a ráno ji – a její matku –

provázel domů v tichém zmatku.

Jan také byl až dosti smělý,

byl ostrý hoch a byl tím znám,

však v lásce jemu překáželi

lidé, rád kráčel s dívkou sám,

obraceje se k davům zády

k svým schůzkám volil městské sady,

kde sám jen po boku své krásky

se kouzlu poddával své lásky.

Zajisté nelze tvrditi,

že by Jan býval mluvil málo,

než neuměl se baviti

leč o tom, co jej zajímalo.

S jiskřením divným ve zracích

vypravoval své vyvolené

hledě jí v očí udivené

o světa toho zázracích,

o divech, jimiž naplněny

jsou všechny kouty přírody,

o zemích, jež jsou obydleny

prapodivnými národy,

o drahách těles nebeských,

ba o věcech též nehezkých.

Tu zvážněl výraz tváře dětský

Pavlinin. Zbožně naslouchala.

Namáhala se, by ty všecky

věci si v hlavě urovnala.

Ach, někdy se i bavila,

však častěji se nudila.

Pavlina oba ráda měla,

Karla i Jana, nevěděla,

komu dát přednost. Na vahách

tak lidské srdce po čas dlouhý

se ztrácí v marných úvahách

nešťastno mnohostí své touhy,

až vnější jakýs náraz vnutí

konečné jemu rozhodnutí.

Dvoření liché časem znaví,

neb je to málo k životu,

a Karel stal se naléhavý,

chtěl konečně mít jistotu.

A tak se jednou přihodilo,

když nejméně se nadálá,

jež velice ji pobouřilo,

Pavlina psaní dostala.

Psal Karel: „Miluju Vás, slečno,

veškerou silou duše své,

vším tím, co svato je a věčno,

vším, co se vpravdě láskou zve,

každičkou žilkou svého těla,

jež po Vás volá rozechvělá.

Bez Vás mi život na obtíž.

Tedy se rozhodněte již:

Chcete být v divém vlnobití

světa mým strážným andělem?

Bez Vás, můj sne, se moje žití

minulo se svým účelem,

a nezbývá než zpečetiti

osud můj dobrým výstřelem.“

Rozrušit svět je marná snaha,

a víme, za naší že doby

na lidi osud sebevraha

velikým dojmem nepůsobí,

a milovaných žen že dost,

jichž lehtá to jen ješitnost!

Věc jiná, lze-li předejíti

skončení nadějného žití.

Které pak srdce útlocitné

pomoci svojí, může-li,

nešťastníkovi neposkytne

a zvláště svému ctiteli?

Pavlina byla samý cit,

jak ta se mohla zatvrdit?

Úlohy bez otálení

své šlechetné se podjala,

jež ani sebezapření

ji příliš mnoho nestála.

Snad zašla při tom trochu dál,

než by si suchý pedant přál,

kdož pak ví! Známost mnoha roků

v úvahu berouc, hotový

výsledek rozhodných svých kroků

oznámila pak Janovi

v dostaveníčku posledním

a trapném, které měla s ním.

Upřímně vše mu vyložila

zrak k zemi klopíc: „Těžkou byla

mi volba, Jene, věřte mi to.

Vezmu si Karla za muže,

poněvadž je mi ho tak líto,

beze mne žíti nemůže.

Vy jste tak moudrý neskonale,

své štěstí všude najdete.

Přáteli zůstaneme dále,

jako jsme jimi chvíle té.

Dáte-li s bohem zemi rodné,

a budou-li vás jednoho dne

hory a doly oddělovat

od všeho, co jste zde měl rád,

budem si, viďte, dopisovat

do roka aspoň dvanáctkrát?“

A k smlouvy stvrzení svá malá

ústa mu k políbení dala.