OSUD. (I.)

Již skor tvá myrta v rozkvětě

a ženich má tě rád,

pojď, vpletu ti ji do vlasů,

již čas se, dcerko, vdát.

Matičko, matko, pro boha,

když už mne chcete vdát,

ten vínek dejte do vlasů

a mne s ním pochovat.

Jen utiš se, má dceruško,

je osud divný hráč

a to ví jenom pán bůh sám,

kde radost dá, kde pláč.

Co od oltáře spolu šli

dnes šestnácte již tomu let,

před nimi stojí mladý muž

a dívka jako jarní květ.

„Hle, dcerko,“ dí máť s úsměvem,

„to náš byl vínek myrtový.“

A co ten úsměv znamená,

jen otec ví – však nepoví.