OSUD (II)

Kdo jest, jejž nic to nerozruší,

když oloupen byl o lásku?

Jan drahný čas bol nosil v duši

po tomto smutném fiasku.

Věčně to ovšem netrvalo,

neb se mu nesmyslným zdálo

pro jednu pannu ve prach šlapat

život a jeho radovánky,

a konečně též počal chápat,

že věc má i své dobré stránky.

A zjevily se výhody

mu neztenčené svobody:

veselý život, víno, ženy

a daleký svět otevřený,

jejž dobýti má příležitost

závazky nespoutaná bytost.

Odpusťte mu, byl sám a mladý

a s nikým v světě nebral rady,

a vábila jej záhada.

Budoucnost viděl v barvách duhy

a nevěděl, jak s dobrodruhy

nelidsky osud nakládá,

jenž teprve, když duši zlomil,

blouznivcům vyloží jich omyl.

Dal bez hněvu a bez lítosti

Jan s bohem svému domovu,

jak vězni bylo mu, jenž zhostí

se tížících svých okovů,

široce zraky otvíraje

všech zajímavých po zjevech,

tak prošel dálné světa kraje

po nových žízně objevech

a nikde neměl dlouho stání,

vždy dál ho hnalo touhy plání.

Šel za štěstím, jež divy lhalo,

však nikdy se naň neusmálo,

dědictví mařil po otcích,

za klamnými sny po nocích

se toulal, vyrážel klín klínem

a smutek zaháněl si vínem.

S počátku mnoho přemáhání

jej stálo Pavlině psát psaní –

měl v duši příliš trpkosti –

však nerad slovo dané rušil.

Též nechtěl, by kdo jeho tušil

žal uražené hrdosti.

V končinách cizích žít i zhynout

je lehčí nežli s nimi splynout.

Mnoho se v žití zapomene,

opustí leccos, leccos zradí,

jen vjemy z dalekého mládí

dál žijí v síle neztenčené.

Co nejprve jej zraňovalo,

Janovi později se stalo

pramenem žití bezmála.

Spojení ono s Pavlinou

bylo tou páskou jedinou,

která ho k světu poutala,

jediným v srdci jeho bodem,

jenž v souhlase plál s lidským rodem.

Zajímavosti jí svých cest

ve psaních líčil, krásu moře,

hor půvab, život velkoměst

a úzkostlivě jí své hoře

skrýval a srdce zoufalost.

Pavlina zase noviny

mu drobné psala z otčiny.

Radostnou dvakrát událost

mu oznámila. Při dopise

každém též pozdrav přidala

od svého chotě, aniž by se

ho byla po tom tázala.

Na toto dopisování

zřel Karel dosti kysele.

Z ženina vypravování

když o osudech přítele

se dovídal, tu svraštil čelo,

a úsměšek se v oku mu

zablýskl. Říkal: „Dítě, mělo

jsi štěstí víc než rozumu.“