OSUD. (II.)

Již ta má myrta v zahrádce

dozrála do času,

nuž pojďte, družky, vpleťte mi

ten vínek do vlasů.

Proč, matičko, má pláčete

v ten svatební můj den,

vždyť byl to přec v mém životě

ten nejkrásnější sen.

Já nepláču, má dceruško,

to radostí jen snad,

jen jdi a bůh tě opatruj

tam na sto tisíckrát.

A není tomu rok ni rok,

co klekli spolu k oltáři,

a přes zídku tam volá kdos:

„Hoj vstávej, starý hrobaři!

A vykopej mi jeden hrob

a jeden mému dítěti

a máš-li srdce útrpné,

nech kousek místa pro třetí!“