OSUD (III)

Za letního dne u přístavu

uprostřed pestrých, rušných davů

Jan hověl sobě na kládě

v radostné téměř náladě.

Slunce jak plamen bylo zářný,

z moře vál vánek blahodárný. – – –

Živlové vznešení a vlídní,

koho váš úsměv neuklidní?

Na vlnách v světla záplavě

se obrovitých rozměrů

houpaly lodi lákavě.

Jan myslil o svém záměru,

jenž vážný byl a energický:

Oceán širý atlantický

ten mezi sebe položiti

a mezi minulé své žití.

Do duše, která v slunci mládla,

se náhle myšlenka mu vkladla,

z počátku jen jak vrtoch pouhý,

potom co příval divé touhy,

jenž rostl vždy a rostl stále,

té touhy Odyssea krále,

jenž upíral v dál zraky snící,

by ještě jednou stoupající

z chatrčí rodné Ithaky

uviděl dýmu oblaky.

Řekl si Jan: Co brání tomu,

abych se nepodíval domů?

Rád spatřil bych zas otčinu,

dům rodný. A pak Pavlinu.

Pohlédl kolem. Blízko zrovna

jakási byla úřadovna.

V předsíní nevlídné svým vzhledem

na stole, jenž byl samá skvrna,

Jan skládal slova opatrná v dopis.

Ptal Pavliny se předem,

zda zdráva je a vesela,

pak na děti a manžela

a na známé a na příbuzné,

na mnohé jiné věci různé,

vybíral taky něco málo

z toho, co za poslední doby

prožil a uviděl a co by

adresátku snad zajímalo.

Když o všem rozepsal se dlouze,

podotkl mimochodem pouze,

že by se ještě toto léto,

půjde-li tudy jeho cesta,

podíval do rodného města.

Ne jisté sic, však možné je to.

Dva, tři dni potom, dopis ten

když Pavlině byl doručen,

dlouho se nerozmýšlela,

neb ve zvyku to neměla,

a odpověděla v tu chvíli:

„Jste nám vždy vítaný a milý,

a všichni se již těšíme,

že Vás tu brzy spatříme.“

Když Karel večer z kanceláře

přišel, Pavlina k políbení

mu nastavujíc obě tváře

pravila: „Zdali víš, co není

zas nového? Jan nyní sem

přijede. Oznamuje mi to

tímhletím právě dopisem. – – –

Mračíš se? Snad tě nemrzí to?“

Nepřestal Karel chmurně hledět

a děl: „Co chceš mu odpovědět?“

„Už psala jsem, že těšíme

se všichni, že jej spatříme.“

Karel v bok vzepřel obě ruce.

„Tohleto matka býti má

dvou dětí!“ Kroutil očima

divoce, dveřmi bouchl prudce,

až ráno přišel z hospody

zmoklý – a ne snad od vody.

Janovi nové bez váhání

Pavlina ještě v noci psaní

poslala. Slzy proudily

jí přes obličej spanilý.

„Odpusťte,“ tak jej chlácholila,

„že jsem se trochu ukvapila.

Mne čistá radost z Vašich řádků

uvedla do takého zmatku,

a vzpomínám si teprv nyní,

že je mi nutno odjeti

snad na delší čas k paní tchyni,

jež těší se již na děti.

V upřímnou moji věřte lítost.

Snad jindy kdys se viděti

nám naskytne se příležitost“.

Jak ztracená zvěř, střela lovce

již náhle na smrt poraní,

Jan v pokoji svém na pohovce

ležel své drže ve dlani

první i onen druhý list.

Vždy znovu nucen byl je číst.

Na sebe sám byl roztrpčený,

a nitro rozdírala ta

mu myšlenka, že pro smích ženy

své srdce hodil do bláta.

Než za nedlouho se zas vzchopil

a uklidnil se, pokud moh’.

Jak by byl všecko nepochopil,

když byl přec jinak bystrý hoch?

Přestal se mrzet na Pavlinu,

byl z všeho hněvu vyhojen,

pohnutky jejího znal činu.

Změnilo se v něm jedno jen:

Poznal, jak v světě opuštěný

a sám je. Věřit nikomu

že nelze. Pro nikoho ceny

že nemá. Blízký nikdo mu.

Z té, jak je vidno, příčiny

skončilo mimo nadání,

smluvené dopisování

Jana a paní Pavliny.