OSUD (IV)

Podotknout nutno, že z žen byla

Pavlina dosti slušně vdaných.

Starostí neměla zlých, žila

v poměrech velmi spořádaných.

Bydlela pěkně, držela si

služku a chůvu ku dětem,

šaty měla, že nebyla si

nucena zadat před světem.

Muž hodný byl, byť trochu jeho

ochladlo srdce během let.

Pavlina neviděla zlého

v tom nic. Je takovým již svět.

Pokojné byla stvoření

bojící se všech vzrušení.

Zdravé dvě měla krásné děti,

jež moh’ jí každý záviděti.

Přítulnou něhou její lásku

jí oplácely vědomě,

a stříbro jejich tenkých hlásků

se rozléhalo po domě.

A jako z vody rostly obě.

A bylo nutno pomýšlet

výchovou moudrou v mládí době

jim cestu rovnat příštích let.

Nahodilo se všechno v celku

dle přání paní Pavliny.

Ku dětem za vychovatelku

svým dívku z dobré rodiny

přijala, hezkou Němkyni,

učenost její byla malá,

však vyznala se v kuchyni

a s dětmi si jak dítě hrála.

Znala též trochu piano.

Co víc být může žádáno?

Bylo jí teprv šestnáct let.

Všechno šlo dobře. Jednou z rána

však zvěstovala uplakána

paní, že k rodičům chce zpět.

Chvěla se v rozpačitém zmatku

své oči ukrývajíc v šátku.

Pavlina naléhala na ni,

by vysvětlila, co a jak.

Tu děvče podalo jí psaní.

A známé ruky neslo znak.

Psal Karel: „Miluji Vás, slečno,

veškerou silou duše své,

vším tím, co svato je a věčno,

vším, co se vpravdě láskou zve,

každičkou žilkou svého těla,

jež po Vás volá rozechvělá.

Chcete být v divém vlnobití

světa mým strážným andělem?

Bez Vás, můj sne, se moje žití

minulo se svým účelem,

a nezbývá než zpečetiti

osud můj dobrým výstřelem.“

Nebyla jistě děvče špatné

ta malá, hezká Němkyně;

však, řekněm, příliš neobratné

i na svá léta. Jedině

to k shovívavosti k ní nutí.

Nechápala, že rozhodnutí

svého když pravou příčinu

zjeví, snad zničí rodinu.

A Karel? Impulsivnost jemu

tkvěla již jaksi v povaze

a s dívkou nepovedlo se mu

promluvit vzdor vší námaze,

neboť se jeho očí bála

a z dálky se mu vyhýbala.

Ženatý muž však také psaní

jak napsat mohl? Zárukou

co bylo mu, že jeho paní

se nedostane do rukou?

Nebo jej za mladých jak dob

vskutku žár lásky vábil v hrob?

Vypravila hned na stanici

Pavlína mladou nešťastnici.

Nepopřála jí času ani,

by si své věci vzala. Za ní

že pošle všecko. Zoufalá

a ustrašená čekala.

Dvanáctá venku odzvonila.

Jak vždycky manžel z úřadu

se vracel domů o hladu.

Pavlina klidně oznámila

mu, ač ji bolest zmáhala,

že slečnu domů poslala.

Karel ni slovo na to ženě

neřekl. Jedl trochu méně

a, aniž by si byl zdřím’ v sedě,

odešel ihned po obědě.

Pavlina hlavu opřela

si o ruce a proplakala

to odpoledne. Manžela

klidem se velmi polekala.

Což nepřijde-li nazpátek?

Což když... bála se domysliti...

Což vážně-li jej mrzí žití?

Ca stane se z mých robátek?

A hlavou postavy jí táhly

lidí, již na život si sáhli,

a v pláči dětí tílka malá

zoufalým gestem objímala.

Na večer lhostejně se tváře

vrátil se Karel z kanceláře.

Stál mezi svými netknutý.

Byl ovšem trochu mrzutý.