Osud kokety.

Byla kdys jak růže, která voní,

pěkně rostlá, jako mladý doubek,

žádný ale kousnout nechtěl do ní,

tvrdilo se, že má mlsný zoubek.

S mužskými si hrála, pravzor koket,

hrála si a vybírala stále –

potom ale špičatil jí loket,

ramena, nos, brada a tak dále.

A dál čas, ach, ohlodal ji hrubý,

osud koket všech i před ní vzrůstal:

už jí všecky vypadaly zuby,

jen zub času, bohužel, jí zůstal.