Osud protivný.

Mílek srdce mé a družky ranil,

Plápolá v nich tužby plný žár;

Nepřivádí blaho, tropí svár.

Hymen káže, bych se lásky stranil,

Vyhrožuje záhubou a klatbou.

Běda, jest to ohromnou nám hradbou.

Bledne celá láskou děva zbožná,

Co bez slunce lepá květina;

Snadby spasila nás cizina –

Není lásku uhasiti možná.

O proč jiná panuje zde citnost,

Ana celou naši drtí bytnost.

Káží se nám v té tak bolné strasti

Mnohé rady marných mudrochů;

Proč nežijem v spolku divochů,

V té tak bez předsudků volné vlasti?

Máme lásku páčit, tak co škůdce,

A s ní válčit; cítím, zajdem v půtce.

Choť dí: „Odřekni se mne předc také,

Jako já se tebe odříkám;

Vidíš, kterak slze roním – lkám –

Drž se pevně!“ – Loučení to jaké –

Nemáme se tedy více vidět!?

Klesnout nesmím, muselbych se stydět.