OSUD (V)

Co nedovedly lidské rady,

osudu rány provedly.

Jan větroplach byl, když byl mladý,

však přece se jen usedlý

stal člověk z něho. Dle své hlavy

ovšem jen marné na zábavy

zanevřel, jimiž darmo ztrácí

se čas, jenž k všemu nevšímavý

byl v světě kromě ke své práci.

Společností, kde zaměstnán

byl, z místa na místo byl hnán,

až k pobočnému oddělení

v stálém byl posléz postavení

přidělen – bez vlastní své snahy –

že Čech byl, do slovanské Prahy.

Byl svědomitým úředníkem,

podniku věrným služebníkem,

malomluvným a zachmuřeným

a tvrdým ke svým podřízeným,

jenž se sám příliš do předu

nedral, však neznal ohledů.

Jediné jeho vyražení

večerní bylo posezení

v kavárně. Četl z obou světů

žurnály, z dýmky anglické

kouř vypouštěje z tenkých retů,

kol nichž dvě misantropické

hluboké rýhy přes líce

se táhly jemu hubené,

nevlídnost této kamenné

tváře jen zdůrazňujíce.

Šest pánů starých znal tu asi

s pamětí špatnou. O počasí

mluvíval s nimi, perfidní

jim někdy vypravoval šprýmy.

Než minuly tři, čtyři dni,

bavili ho zas oni jimi.

V oblibě nebyl. Zachovat

se nehleděl a půjčovat

peníze nechtěl. Zpropitné

též dával pouze nezbytné.

Byl šetrný, ba skoupý snad.

Bohatství sice neměl rád,

než chtěl být časem neodvislý.

Bílý mu domek tanul v mysli

u moře, vzdálen všeho světa,

tam ve věčného kraji léta,

holubi na střeše jak v snách

a malý člunek na vlnách.

Až o půlnoci přes únavu,

přes to, že zrak se zavíral,

posadil klobouk na svou hlavu

a k domovu se ubíral.

Nerad své kroky řídil tam.

Nerad byl s myšlenkami sám.

Měl pro vše pohrdlivý smích,

však bál se nocí bezesných.

Ve světlých šatech často bílá

postava se mu objevila,

postava štíhlá, slibných retů,

tvář jemnou jako ze sametu

stopenou v jasném ruměnci,

a plavé vlasy kolem čela

a oči, oči barvy měla

oblohy modré v červenci.

Šel. V citů prudkém podráždění

bil holí těžce do dláždění.

V kavárně pro krajinské listy

z rodiště měl též zájem jistý.

Působilo mu potěšení,

že známý zemřel či se žení.

A tu dne jednoho se dočet’,

že sestoupil též v mrtvých počet

Karel. Děl Jan sám k sobě: Fatum

i šťastné lidi stíhá všude.

A potom prohlédl si datum

a řek’ si: Pohřeb zítra bude.

Noviny nechal novinami,

zaplatil svoje sklenice,

sám s dotěrnými myšlenkami

probíhal dlouho ulice.

Nevyspalý se rozhod’ ráno:

Na pohřeb jedu. Nevídáno!

Následků nemusí to míti.

Nač pro nic za nic trpěti?

Nutno je srdci povoliti

jak rozmarnému dítěti.

V smutečním šatu, uplakána,

Pavlina poznala hned Jana

vzdor letům těm a vzdor vší změně

instinktem, jenž je vrozen ženě,

a zpod závoje vdovského

kývnula hlavou na něho.

Informoval se ve všech směrech

Jan ve městečku o poměrech

své lásky z doby mládí dávné.

Co slyšel, nebylo tak slavné.

Karel rád honbu měl a činně

všech společenských radostí

se účastnil. A v Pavlinině

povaze dělat starosti

si nebylo. Svým dětem žila,

na zítřek mnoho nemyslila.

Jan několikrát Pavlinu

navštívil. Dosti ještě krásy

jí zbylo. Mnohou hodinu

na zašlé vzpomínali časy.

A po smuteční nutné době

co ženu svou si ved’ ji k sobě.

Než nezdařilo se mu žití

tím skutkem valně pozměniti.

Do kavárny zas přicházíval,

na hráče, do novin se díval.

Za noci, když se vracel domů,

zase se srdce svíralo mu:

Ve světlých šatech opět bílá

postava se mu objevila,

postava štíhlá, slibných retů,

tvář jemnou jako ze sametu

stopenou v jasném ruměnci

mládí; a plavé kolem čela

vlasy; a oči barvy měla

oblohy modré v červenci.