OSUD

V dalekou cestu, dalekou,

most dlouhý pne se nad řekou,

a v tempu cvakajících hodin

jde po něm zástup jako mrak,

na chmurných čelech jeden znak:

otcové rodin, děti rodin.

Zní zvony právě nad městem

všem nekonečným bolestem,

a srdce jejich roztavená

kovových slzí roní déšť...

Pak do tmy očí nevytřešť:

za každým stínem dítě, žena!

A mraky lidí jdou a jdou

tou vzduchu jasnou svobodou...

„Kde osudů je našich kořen?“

„Ó, Bože,“ řekl jeden z nich,

a poslední jak děcko vzdych’:

„Já k tvému obrazu byl stvořen!“

Most dlouhý pne se nad řekou

v dalekou cestu, dalekou,

a žhavým prestem lkají zvony:

„Již nevrátí se, nevrátí

z krvavých balad závratí

obrazů božích miliony!“