OSUD

Naděje, spěte, touhy, spěte,

Nač doufati...

Syn marnotratný v domov nikdy

Se nevrátí.

Den za dnem běží, ať jsi smál se,

Ať zaplakal,

Jak pode mlýnským kolem voda

Ubíhá v dál.

Kol věže krouží marné káně

A letí zpět.

Tak je ti, jak bys hnízdo ztratil

Na tisíc let.

Co poznal jsi, to nudí tebe

Svou marnou hrou.

Co neznáš, k tomu touhou zmíráš

Až osudnou.

Lhostejné lidi život celý

Jsi jenom zřel –

A kdo by rád tě mohl míti,

Jinudy šel.