OSUD.

Možno se těšit... možno připíjeti

lepšímu příští... míti naděj stále –

vždyť v duši často růžová zář vletí

z dnů, které přijdou... věříš skoro – ale –

Je propast: její dno jest nedohledno,

příšerně zeje jícen rozšklebený,

jest ticho v něm, tma půlnoční a ledno

a hluchý jest a věčně bez ozvěny. –

Na oné straně cosi paprskuje,

hrá duhami a sladkým rytmem pěje –

a s této strany příboj Bědných duje,

zmítá se, vzlýká, ruce pne a kleje.

A propast mlčí... Ach, my připíjíme

přeludu, jenž se za ní míhá skvělý!

Snad vnuci přejdou, až ji vyplníme

až ke dnu svými vychladlými těly.