Osud.

Vstříc osudu kráčíme nocí, dnem,

a zdráháme se jít, však jdem a jdem.

On čeká pokojně na místě svém.

Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk,

jásáme rozkoší a tonem v moři muk.

On čeká pokojně a napíná svůj luk.

On není zákeřník, on volá na nás v dál

a jeho vážný zrak se nikdy neusmál,

když od tetivy šíp se do srdce nám vklál.

Pak chladným štítem svým pokryje tváře nám

a hroby zarůsti dá polním květinám

a přeje si, jak my by už byl mrtev sám.