OSUD

Zda zažil’s kolikrát, když v dětskou hru jsi zíral,

jak drsným akordem jich laškování vyzní?

Brouk zlatý na niti se svíjí často v trýzni,

a v jejich dlani pták tak často v krvi zmíral.

A odhozený květ, jenž sotva rozvil, svíral

své svadlé lupeny a zhynul hroznou žízní. –

Tak svojich miláčků vždy obklopeni přízní,

jsme jak ten zlatý brouk, jenž z květu rosu sbíral.

Než za ním koruna se mohla uzavříti,

jej uchvátila dlaň, by kejklů zdrojem byl,

den třeba před smrtí, jež tvorů všech je cíl. –

Tak Osud, centrum všech, nás upoutal k své niti,

že kolem kroužíme nic výš, nic dál, jen vpřed,

jak brouk ten chycený – již po tisíce let!