Osud.

Na zemi noc a mráz a sněhu běl,

na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,

a mezi nimi vlasem rozchvěným

osudná hvězda budí hrůzné žasy.

Zoufalá touha mírem honí ji,

kolotu svému marně hledá středy,

potřásá v běhu kštící plamennou,

upírá na zem divotřpytné hledy.

Pod ní se cháta šeří na stepi,

zuřivý vichor ryje spousty sněhu,

skučí a sténá, pláče, naříká,

za jakous myšlenkou se honí v běhu.

Uprostřed cháty bolem sklíčená

mladičká matka život dala synu,

a otec u radostném úsměvu

robátko malé chová na svém klínu.

Stanula bludná hvězda v dráze své,

zastírá nebe ohnivým svým vlasem,

a vidouc dítko v kruhu blaženém,

osudy na ně valí kletby hlasem:

„Tak jako bloudím já a kolotám,

hledajíc marně slunko po všem míru,

tak buď i ty v tom zrnu světovém,

malý můj obraz v lidí mutném víru.“

Vyrostl jun a hrozná kletba ta

plamenným písmem vryta v jeho duši –

nepokoj, nestálosť a věčný vír

útroby svírá, v jeho ňadrech buší.

Není mu slunkem žádné pravdy lesk,

ničí jej srdce teplem nezahřívá,

od pravdy k pravdě bludně kolotá,

od srdce k srdci pudí bouř jej divá.

Útulku nikde, nikde poklidu,

vlastní jej mysl štve a v dálku honí,

a v touze rozvlněných myšlenek

po světech neznámých své slzy roní.

Na zemi opět noc a mráz a sníh,

na nebi jasných hvězd se lesknou krásy,

a mezi nimi hvězda osudná

po nebi dálném ohnivé stře vlasy.

Pod ní se hora k nebi vypíná,

jedle se zdvihá na vrcholku její,

jun stojí vedle – vzhůru upjat zrak,

vlnivou touhou útroby se chvějí.

„Pověz mně hvězdo, kolik myslí as

přemítá rozmetáno věčným mírem,

a kolik srdcí cítí v tůni té,

a kolik duchů potácí se vírem!?

Pověz, kde onen mocný sídlí duch,

který by připoutal mne slunkem svitů,

a kde jest ono srdce světů všech,

v jehož by záři spočal let mých citů?!“

Bludná však hvězda pádí dál a dál,

potřásá v běhu plamenným svým vlasem,

a vidouc juna roztoužený zrak,

valí naň osud nové kletby hlasem:

„Tak jako bloudím já a kolotám,

hledajíc marně slunko v míru širém,

tak buď i ty na zrnku země té

malý můj obraz, zmítán lidí vírem.“