OSUD.

Kdykoli my se loučili,

bylo to vždycky v jeseni...

V ten čas, kdy plno teskných snů

a divných duše horeček,

jichž neměl ještě včerejšek,

šlo krajem v tichém závanu

kol ohrad, domů, plotů, zdí –

a vše jak v divném zasnění

o žití hlubším, vzdáleném,

kdys v jiném bytí vysněném –

v čas, kdy i obrys kostela

v tom čistém čnící studenu,

býval vždy jiný docela,

jak slávou bohatějších snů

v tajemném šeru opředen –

kdy se tak záhy stmívalo,

ven z oken snivě dívalo,

kde vánek, jako ze sna jen,

kol žlutých světel luceren

bloudil a bloudil... To byl čas,

jenž vždycky rozlučoval nás.

Jak kdyby tomu Osud chtěl...

Naposled tedy s ní jsem šel

v podzimní večer... Z počátku

se nám však nijak nezdálo,

že byl by to den poslední.

My byli ještě veselí!

Až teprv, když jsem ono řek’,

v čem býval v době poslední

bolavý střed mých otázek

a rozmluv s ní:

Hlas její náhle ztemněl, změk’ –

a v její zrak, tak ztrnulý,

se náhle slzy vhrnuly...

Stromové listí nad námi

v doprovod tiše hudební

šustilo píseň pohřební...

Bylo to velmi podzimní.

Polibků mnoho vášnivých

jsem tehdy dostal, mnoho dal –

už bez vášně však – – – A pak stich’

krok její v tmavých alejích.

Tak jsem tu opuštěn, v nejasném snění stál.

Od jihu z polí v alej vítr vál,

a korunami nad mou hlavou šuměl,

tajemně šeptal... jak by temně zpíval...

Mně bylo v chvíli tu,

jak kdyby na mou temnou postavu,

v svrchníku zahalenou, dlouhým pohledem,

se sám můj Osud díval...