OSUD

Kdos mračně hledí v síť mých cest,

můj lačným okem stíhá krok –

když v němém vzdoru svírám pěst,

kdo stopil mně to ocel v bok?

Čí strhla mne to hrozná dlaň,

když zdvihnul jsem se, k zemi zas?

Kdo s úšklebkem rve sobě v daň

můj nejkrásnější květ a klas?

Já nalil v rány oleje –

on strhal mně s nich obvazy,

z žil prchá žití naděje –

on zrakem kapky provází.

Když ticho dříme v města zdech

a já bdím skloněn nad prací –

vždy cítím jeho chladný dech

a s očí že mne neztrácí.

Když s vámi sedím, přátelé,

se ptáte, proč jsem náhle ztich’?

Vy smáli jste se vesele –

a já uslyšel jeho smích!...

Jsem jeho, až ret oněmí

a duše splyne s vesmírem –

a snad i ještě pod zemí

mne bude ssáti upírem!