OSUD.

A přešlo štěstí cestou mou –

ve vlasech zlatý květ –

a písní tiše jásal ret,

když sklonilo se ke mně níž –

já vztáhla ruce – pozdě již!

Šat bílý zářil mraků tmou,

zpěv sladký v dálce ztich’...

Jen zlatá růže v kadeřích

se zachvěla a spadla v prach...

kdos jiný po ní ruku vztáh’...

Šel cizí poutník cestou mou

a zvedl zvadlý květ...

Tak vroucně prosil toužný hled...

Leč blízké noci ve soumraku

jen slzy zahlédl v mém zraku!