OSUD.

Proč stále slyšet mám jen nářky neplodné

a výkřik srdce rvoucí?

nač, duchu, vzpíráš se, vždyt dárcem všeho bůh,

a bůh je všemohoucí. – –

Proč, duše, zoufáš si, žes v mdloby porobě,

a těžko skvět se cností?

vždyť věděl o tom bůh, a určil, dopustil

to vše už od věčnosti – ! – –

Vzdor proti přírodě – jak babylonskou věž

kdy pídimužík stéká,

a ona v právu je, svou mocí drtící

se svrhnout na člověka.

A vůle svobodná? oh, větším posměchem

se nelze rouhat lidem,

ji ruší náhoda, a moudrý tuší tak

už s resignace klidem.

Buď, pane, vůle tvá, tak my se modlíme,

tak též se dělo posud,

mám-li být světicí, anebo lupičkou,

nuž budu, mám svůj osud. – –

Leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým

se vznesu k smrti šeru,

a zda tak před věky už bylo určeno,

to lhostejno mi věru. –