Osude, chcem hvězdu naši.

Jsouť v národu okamžení,

kde stísněný duch už dřímá,

kde jej slavných časů chvění,

slunce zašlé slávy jímá.

Ale jsou též okamžení,

kde ten snivý duch se vztýčí,

v kterých ona těžká chvění

mečem svaté pravdy líčí.

Nuž i nám snad čas už kyne,

duch se zvedá, duch se vznáší,

ten, kdo věren, nezahyne! –

Osude, chcem hvězdu naši! –