Osudná píseň.

Noc když se chýlí v Polabí snivé,

znívají zpěvy pobřežím tklivé,

znějí hned jemně tajemnou nocí

a hned zas divě, kouzelnou mocí,

a budí v srdcích touhu i tíseň:

A to je Máry osudná píseň.

Polabí celé znalo tu děvu

spanilou Máru, královnu zpěvu;

a její srdce ač bylo tvrdé,

černého oka vzezření hrdé:

Předce se vzmohla milostná tíseň

v každém, kdo slyšel kdy její píseň.

A přec v to hrdé, plamenné oko

ubohý Vilém vzhled’ přehluboko;

blouznil pak o ní, o jejím vzhledu,

lásky své zář hřil na jejím ledu,

a ve dne hájům lkal svoji tíseň,

a v noci lůně lásky pěl píseň.

A napěl písní srdečných, tklivých,

kolik je jisker v plamenech živých,

po kusech srdce do písní vkládal,

marně však lásku od Máry žádal;

a když mu srdce zlomila tíseň,

poslední pěl to – osudnou píseň.

A přešla v národ osudná píseň,

a zněla Máře osudná píseň;

poprvé strašně – mstivé to zvuky,

podruhé budíc pekelné muky, – –

smyslem se mine – v srdci má tíseň,

šílená Máro – pěvce mstí píseň! – –

Od těch dob znívá v Polabí snivém,

z večera píseň v názvuku tklivém,

a zní hned jemně tajemnou nocí,

a hned zas’ divě kouzelnou mocí,

a budí v srdcích soustrastnou tíseň, –

a to je Máry osudná píseň!