Osudu.

Osude mé budoucnosti,

jenom chutě cválej blíž –

s písní na rtech, milý brachu,

očekávám beze strachu,

co ty na mne uložíš.

A já rád i to bych věděl,

co mi urveš z žití kol:

zdali mysli blahé snění

ruka tvá zas nezamění

v nový sten a starý bol.

Snad mi vezmeš drahé srdce

matky, ženy, přítele,

mou však píseň neudoláš,

i když třeba na mne svoláš

útrapy a svízele.

Ba i kdybys smrti kosu

u lůžka mi k hlavě snes’,

píseň ta by z mého těla

i s mou duší odletěla,

k hvězdám vzhůru do nebes.

A tam by se na blankytě

proměnila v hvězdy jas,

která kdyby na zem sjela,

do srdce by zaletěla

jiného, co píseň zas.