OSUDY.

Jak když se cizí v kvapu letu

sesednou lidé ve vlaku,

tak na Zem naši, na planetu,

jsme spadli s výšin oblaků.

Hra lásek, hněvů, nenávistí,

nemocí, hříchův, osudů,

meč stále nad hlavou nám svisti,

a zříme Smrt stát, obludu.

V neznámo kamsi vlak náš letí.

Která je naše stanice?

Zda město rušné s plesů změtí,

či opuštěná vesnice?

A musíme hrát role různé,

jež dává tajný režisér –

leč divadlo je krutě hrůzné:

Jed PRAVÝ jest i revolver!

Jeden hrá Čecha, druhý Uhra –

ač oba syny Adama –

a v pravdě pláče, v pravdě skuhrá

a v pravdě duše ráda má!

Režisér divný! Zdá se málem,

že role chybně rozdány:

Hle,tamten šašek měl být králem,

a tam ti světci – Juany.

A tak to divně vře a kvasí

v té dramě, jíž jsou dějiny,

akt poslední až všechny hlasy

sesnoubí v .akkord jediný:

Buď Otci sláva, Synu sláva,

Moudrosti sláva vznešené,

s níž k věčným hodům zasedává

herectvo masek zbavené!