Osudy. (II.)

Jde první tiše jak van jabloní,

jež růžovým pyšní se květem,

jak stín se nad kolébku nakloní

a tichým zas zmizí v ráz letem.

To milostný zjev matky Evy jest,

ta zlíbá dítě tak sladce

a vlije mu tím v duši milou zvěst,

jak blaze jest otci a matce.

To dítě pak miluje domu klid

a večerních krbů něhu,

je šťastné, může-li u matky snít,

vždy toužit zpět k rodnému břehu.

Tomu je každičký krček drah,

jenž tiká na rozkvětlé sněti;

to nezná světějších v životě snah

než šťastnými činit své děti.

Zjev druhý, sedm hvězd ve vlasech,

sám třpytný slunce jak ranní

jde komnatou vážně, kadidla dech,

jak lilije k děcku se sklání.

Je políbí v čílko a odchází,

zpět k děcku zří kouzelným okem,

s hvězd hudba při tom jej provází,

zář splývá Madonny krokem.

A které dítě ten políbí,

to v srdci svém pro vždy ráj nese,

to pravé cesty se nechybí,

vždy touhou se po ráji třese.

A žije víc v snech a v svatosti,

zem ta mu úkoje nedá,

až stráveno tichou radostí

se s Madonnou pro věčnost shledá.

Zjev třetí je šerý a mystický stín,

ret jeho pálí jak plamen,

jak vlna je těla úběl a klín –

však srdce, srdce je kámen!

Bludička vlasem jen prokmitá,

v plášť jehož zahalená

se nad kolébkou sklání Lilita,

Adama první ta žena.

O běda, jež polibí, dítěti,

na ňadra líbá je nahá,

ta vlíbá mu vášeň a prokletí,

v stín, v propast je za sebou tahá.

A smýká je životem v štvanici

a mučí je, bodá a dráždí,

krev vyssaje mu rovna Litici,

je v objetí polibky vraždí.