Osyka.

Zatlučeny hřeby. Kalvárie týmě

dráma světového uzří zakončení,

na něž mnohá čekala již pokolení,

aby lidstvo netížilo hříchů břímě.

Mezi nebem, zemí Kristus rozpjat visí,

celá příroda se v hloubí útrob chvěje,

ptactvo do úkrytu jak před bouří spěje,

v stromů kvílení se otřes země mísí.

Osyka jen kamenem, v němž citů není,

jiných stromů málo všímá sobě bolů,

jak sklíčeny žalem věsí větve dolů, –

osykou jen nehne Krista umučení.

„Mne předc netýče se, že na dřevě kříže

dokonává právě, jenž slul židů králem.

Proč bych srdéčko své kormoutila žalem,

za mne netrpí – mne k němu nic nevíže.“

Osyka tak hovor vede ve své pýše,

s pohrdáním patří vůkol na stromoví,

které k zpupným slovům ani neodpoví,

ale úžasem a strachem sotva dýše.

Tu však nad krajinou rozléhnou se hlasy:

„Žes osyko ani listem nezachvěla,

když jsi děsná muka Spasitele zřela,

dnem a nocí chvěť se budeš po vše časy!“

V přírodě když ticho jako v tmavém hrobě

a stromoví hlavu vážně k spánku sklání,

když vše podřímnulo v boru i na pláni...

osyka se chvěje stále v každé době.