OSYKY.

Proč zvoníte, osyky šeré,

bolestně stříbrnou hudbou,

když ostatní stromoví ztrnule mlčí?

Tak přejemně, kdy je kraj sivý a širý

v kotoučích bělavé mlhy,

a krvavé slzičky u pat vám dojemně svítí.

O, rozumím, rozumím...

To tmavým světem táhne zaštkání bídy a bolesti,

jež nezná promluvit vichřicí v řvoucích korunách

zaštkání bojácné bídy a bolesti,

jež nikdy ani lístkem nehne, nešelestí,

a když všecko stromoví ji zapírá, všecko ji zamítá,

tenkrát vy, zlověstní, tisíckrát prokletí stromové,

zpíváte tichým a třesavým nářkem svých citlivých listů

tu němou bolest a utlačenou bídu...