OT

Ty z ciziny domů ses vracel, jak ze světla stoupal bys v stín

Já po letech ve stopě Tvé zas z ciziny domů se vracím,

jak z bouře bych vystoupil v jas!

Přede mnou leží ta zem’.

Tvá, moje, naše zem’...

Je červenec...

Ve zpěvu, jímž hučí les,

Tvých veršů mi oznívá echo,

rybník se blýskne, a je mi,

jak blýskla by ocel Tvých slok,

a posléze v západu slunce,

kdy chorálem pěje kraj,

kdy Praha se blíží a tmí se,

já vidím jak, z mlhy stoupá

Tvůj napiatý moderní duch,

duch – rytíř bez bázně a hany!

Je červenec...

Na Tebe myslím,

utkvěle vidím Tvůj zrak...

Jen jedenkrát jsem Tě viděl,

stokrát šel mnou Tvůj hlas...

To byla víra a zápas

úzkosti, naděje...

to byla této země

nová a mužná síla!

Kde jsi teď, spanilý duchu,

v té chvíli červencové,

kdy Tvá i má země zpívá

úrody svobodnou báj?

Já s Tebou však domů se vracím po letech v zemi, kde stín

utíká plaše před září, jež vyšlehla z pohnutých ňader!

Já s Tebou v Tvůj domov se vracím, Tvou vykoupený též krví,

mukami ducha Tvého, Tvou v slávu a velikost věrou...

Tvůj osud i utrpení, Tvé lyry stříbrný hlas

mi vrací planoucí země jak v slunci uzrálý čin...

Bohdá je na věky zahnán ten čas,

kdy básník se z ciziny vracel, jak ze světla stoupal by v stín.

Jak z bouře bych vystoupil v jas,

já z ciziny domů se vracím, Ty vedeš mne přes rodné hory,

je červencová chvíle a před námi vzplanuly hvězdy,

za námi, za námi stín!