OTAKAR AUŘEDNÍČEK.

Kdy opál luny vzplane leknínový –

květ mystický na prsou matky země –

na římsy domů lesk ten fosforový

ji, hysterickou, svábí na střech témě.

Jdou kočky za ní s magickými zraky

pří zrezavělých korouhviček vání,

jich výkřik nervosní se nese v mraky

jak Chopinovo kvilné zasténání.

V hnizd ptačích pěstě zaťaté se nese

safírů mořem nevěstky jak steny,

mé duše klaviatura se pod ním třese,

tak nervosní ji rozčilily ženy.

Ó rci, kdos byla, nežli noc ta stmělá

tvůj vyvábila zjev a kočky za ním?

Snad jeptiškou – a zázrak tvého těla

kdos zavraždit chtěl vzteklým objímáním?

Ó jdi jen dál – zřím ve souchotin muce

jak mušle krvavá se zrak tvůj smrákal,

tvým nožkám krbem nebudou mé ruce,

já pro tebe již mnoho, dlouho plakal.