OTAKAR MOKRÝ.

Ruina šedá... S věží, štíhlých zdobou

od času k času vítr ssutky smetá,

jež zapadají s echem temnou kobou,

v níž pavouk svoji šedou přízi splétá

kol obrazů, jež v truchlém zapomnění

tu spráchniví jak listí za jeseni.

A dechy ledné chodci v líce vanou,

jenž k tobě zírá v zadumání stana –

a přec ty zbytky větší slávou planou

než zlaté stěny v síních Tamerlana.

Tak ve snění když na tě jsem se díval,

tu vanulo cos, táhlo mojí lebí

zdí obrys s mlhy hebkou clonou splýval

a obraz divný se stěny se šklebí –

tu z každé zdi kus dějin na mne zírá

a k srdci mluví každá v skále díra!

Hle, ženu zřel jsem bledou, zuboženou,

smrt na líci jí písmo svoje psala,

a jak když ohaři ji štvou a ženou,

tak bez oddechu v dálku utíkala

a za ní kocour, tváře hrůzotvárné.

Ba znám tě, ženo, vím, proč prcháš před ním,

však také vím – tvé znikání jest marné,

on dohoní tě pouhým skokem jedním.

Však přec snad naděj – snad přec prchneš jemu

a nová sláva, život nám pak zkvete,

jen prchni – utíkej! Tak hrdlu stísněnému

se vydral hlas – tu zjevy rychloleté

hned zanikly – sám stojím před ruinou,

nad kterou buk svou věčnou píseň šumí

a klenbu větví šíří pohostinnou –

a hrad sní dál své legendy a dumy...