OTAKARU BYSTŘINOVI K SEDMDESÁTCE

Nech mladší, jsem kmetík starý,

ale Tys stareček jarý!

Jak to? – Tato příčina,

dvojitá i jediná:

božský humor s Tebou běžel

a na stole vždycky ležel

lék, dar vzácný Gambrina.

Také miloval jsi slivy,

jak ogar, jak stařík sivý.

Čemuž? – Tato příčina,

dvojitá i jediná:

nejsou jenom na povidla,

nýbrž také léku zřídla,

perlící a pálená.

I když už překročen zenit,

na Zubatou zuby cenit

hleď, kmete drahocenný:

z chajdy ven, ochechulice,

můj štít pevný slivovice

a oštěp stvol ječmenný!

Nerač háv pozemský svlékat

a nech třicet roků čekat

to nebe tam nahoře:

zdravým jako býček čuj se

a junácky pohybuj se

v našem hříšném táboře.

Bude pak radosti v nebi:

světci se radostně šklebí

i ten asket z povzdálí:

vybíhají vstříc ti dítky,

zve tě něžně do besídky

Miss Maria z Magdaly.

Všude známé obličeje:

kdo se tam na Tebe směje,

záře jako Jezule?

Alois Zábranský-Červínek

čili Baltazar Pelyněk,

autor božské Břehule.

Úsměv bílým vousem bruslí

Pána – jindy mrak na víčku:

a hned nebe plno huslí,

plno smíchu andělíčků.

Bude dobře tam nahoře?

Pán, v andělů skrytý choře,

kolem cherubínů stráž,

řekne: Budiž zdráv, starečku,

jen se posaď ke slunečku,

šak kostečky choré máš!

Potěšíš světice v kole

humorem, jejž sebrals dole,

své písničky zazpíváš:

(ale „Na peci na zadku”

píseň šelmovskú a krátkú,

již rád zazpíváš k ostatku,

před mlaďátky vynecháš!)

A co se ohlížíš nazad?

Zde Ti nikdo nesmí kázat,

čest zde měj, ne potupu!

Šak jsi v žití zkusil dosti:

čerti, věďmy, zlé mocnosti

nemají sem přístupu!

Tak se s Tebou zatím loučím

a v ochranu Tě poroučím

léků dvou, jež známy nám:

desíti let po proletě,

budu-li chodit po světě,

zase Tobě zazpívám.