Otázka bez odpovědi.

Od věků leží v poušti, v prázdno zívá,

zrak ztrnulý se lhostejně v dál noří,

ať jitra svitem, ohněm noci hoří

lem pouště; v důlky oční vítr schvívá

jí písku zrna, v dálném pouště moři

jak lvice leží, jež se v slunci zhřívá.

Do země vbořeny má ňader vděky,

stuh’ šklebný úsměv v pohrdavé líci,

spár otupen, jenž druhdy vítězící

rval obět svou až k břehům Styxské řeky,

ve slunci jako písku ve vichřici

sní tupě v sebe ponořena věky.

Ten šedý kámen tupým být jen zdá se;

já vím, že hněvu síla bouří v nitru.

Zda usměje se aspoň v pozdrav jitru,

když pták zajásá blízké na oase,

neb slunce drahokamy tkanou mitru

když v písky klade, by si zdřímlo zase?

To oko tupým zdá se pouze býti!

V té jeho zřítelnici, ve zrcadle,

vše žijí paprsky tam jednou vpadlé

a dávných věků shony, tužby, žití

v něm utuhly, ač zírá cizé, schladlé,

jak v čáry hor kdys moří vlnobití.

Ó kdyby jednou vyprávěti chtěla,

co všecko na té pouště písku šírém

v svém němém klidu, v zapomnění čírém,

jak svědek lhostejný a tichý zřela,

tu davy, bitvy, poutě, honby, vírem

kol hřměly by a v nich minulost celá.

Tu vojsko faraona zasypané

přes kněží věštby štěstím vrchovaté,

a misky obětní a vínky zlaté

a zbraně, pouta, řízy mlhotkané,

a hlavy zvířat věnci květů spjaté,

a trůny zkácené jak smeť v dál hnané.

Tu Hebrej, od pyramid staveb domů

jenž navracel se s uhnětenou tváří,

zřel v oku tom, červánků vzňatém září,

jak výsměch krutý, blesky oněch hromů,

jež bily v něj; snil: Otci byli lháři,

co Jahveh slíbí, nedá pranikomu.

A orli římských legií pak slétli

nad písky, těsně stáli v parném vzduchu;

a sfinx se chvěla ve pochodu ruchu

a zřela, caesaru jak laury kvetly

u nohou Kleopatry; v divou tuchu

svět padal, světy dva teď v něm se střetly.

Pak přišel čas, že za netvora bokem

muž, poustevník, vyhrabal sobě díru,

sám tady žil, za zbraň měl pouze víru

a denně světla opájel se tokem,

ač atom jako střed byl u všemmíru,

ve sfingy zrak zřel bez hrůzy svým okem.

Po letech zase v ticho pad’ třesk zbraní,

a znělo to jak moře v pěn svých jeku;

na koních hrdé ženy luzných vděků,

a s turbanů všem půlměsíc se sklání,

a davy proroků, jenž jeli v Mekku,

a vážný zpěv a dromedarů ržání.

Ten průvod jiným utkán v divé směsi,

tam půlměsíc, tam kříže prapor stojí,

a divá seč, a zem se třásla v boji,

ne lidé víc, leč rozpoutaní běsi.

Sfinx chladně zřela, kterak v krve zdroji

smrt nad oběma slavila své plesy.

A věky přešly. Na svém koni v letu

jen Beduin ji plaše okem změřil;

den z hlubin vstal a večer se zas šeřil,

a jiné cizí boje vzešly světu;

sám člověk nevěděl, zda vůbec věřil,

chléb myšlénky stal cizí se juž retu.

Jak Hâfiz děl, „co za oponou skryto“,

víc nebaví teď pachtící se davy,

jen modla zisku s gloriolou slávy,

jen plná číše a jen břicho syto;

dál hemží se ten zástup bez únavy

a smrt je všecky spodsívá v své síto.

Na krbu Vesty hárající plamen

juž hasne; spravedlnost slepá zcela,

zvěst krásy v jeseň zabloudilá včela,

pro velké lidi svět má na hrob kámen;

však, sfingo, dá se tvoje báje stmělá

jen odbýt pouhým pokrčením ramen?

Zda, pověz, myslícímu duchu stačí

jít kolem tebe s tváří ledovatou?

v svém sobectví ideal drtit patou?

Ó geniové, pravdy vyznavači!

se srdcem silným, s duší láskou vzňatou,

nač žili jste? Nač umírali v pláči?

Jde člověk nové doby touto zemí

ve vědomí své síly nerozborné,

jen přemítá, jak zkrotit živly vzdorné,

jak spoutat moře, jeho peřejemi

jak nové dráhy najít, v mysli sporné

vše váží. Co mu obličej tvůj němý?

„Dost minulosti i dost jejích rumů!

hle, nové slunce stoupá z moře proudů,

to dobré jest, co dobré v lidském soudu,

a halit skráně ve prorockou dumu

těm směšné jest, jenž zvyklí na svou hroudu

svět váží vahou svého nerozumu.

Sem, hvězdné roje, jako mouchy třpytné

jenž nocí kmitáte ve bajné kráse,

chcem věděti, ký taj tam ukrývá se,

ten paprsk z vás, jenž v tubus plaše slítne,

nám život jeví týž, jenž bují v řase,

zdroj bezdný v naše přání nenasytné.

My bídu zahalíme do pozlátka

a slabost svou pod vědy skryjem masku,

a zapřem nadšení a zapřem lásku,

vždyť lhůta žití tak beztoho krátká

nám vůbec nestojí ni za otázku,

a celkem nudná to i k básni látka.“

Ty sestro, v tyto zmatky zhlížíš tiše,

vždyť viděla a přežila jsi více!

Ty víš, že trysknou blesky z popelnice,

že přeplněna lidských trudů číše,

že jeden pohled v pravdy zřítelnice

boj věků stojí, z něhož zhouba dýše.

Co ale píseň básníkova zmůže?

Sám před tvým zrakem on ve nočním snění

tvé tahy zkoumá, hledá světlo denní,

a místo pravdy k lačným retům úže

jen kámen tiskne, v hořkém probuzení

pak vidí holé trny – kde snil růže.