OTÁZKY K BOHU.

Já posud věřím, pochybuji však

a v pochybnosti té už nemám klidu;

proč, jsi-li spravedliv, vždy na opak

a ustavičně křivdíš mému lidu?

Proč nemluvíš, když zkroušeně vždy víc

Tě volá ustavičně bez odvety?

Či vyhasla již zář Tvých zřítelnic,

že nevidíš ty křivdy vzešlé lety?

Proč netrestáš a sílíš zas a zas

jen naše rozlícené tyratele,

proč s nimi spolčuješ se každý čas,

když hrůza v líce naše slzy stele?

Proč do rukou jim tlačíš ostrou zbraň

a do srdce jim metáš jedné hady,

proč věčné trní pro naši máš skráň

a zradou sledovat nás dáváš všady?

Proč dáváš v požitek jim otcův luh,

proč osévati naše rodné lány

a stale odvracíš se stále hluch,

proč stále hlubšími jsou naše rány?

Jsme vinni-li, proč’s stále nesmířen

a nemáš klidu pro ty strasti lidu,

proč máme býti nepřátelům v plen,

jak ondy milený Tvůj národ židů!

Či máme bloudit, hynout také tak

a honěni být z vlastních ondy prahů,

má věčně krví podlit být náš zrak,

od ďábly vyškolených cizích vrahů?

Já věřím posud jiných za tisíc,

leč za tisíce jiných žalem hynu!

Ó vyjdi, vyjdi konečně nám vstříc

a zapomeň už trestat naši vinu!

Ó zapomeň, než uchvátí nás vzdor

a srdce naše hněv, jež teď už reptá;

kdo dlouhá staletí nes duší spor

ten po smíru se věru více neptá!

Ten lhostejně jde na smrt, v klidný hrob

a nejrychleji odejití touží;

i život náhle odkopává rob,

když moří jej a hněte jen a souží!

Nač slyšet ustavičně pout svých zvuk,

nač ustavičně řetězů svých hrany?

Ať konec jednou pověčných těch muk,

nechť s klidem vejdem navždy do Nirvany!