Otázky z strany nového veršovství. (§. I.)

Všickni Cžeší chybovali,

Že dle tonu nezpívali? –

Kdož to vyřkl: zdaž vlastenec?

Cžili Uher? nebo Němec?

Starých Cžechů ne? učenec?

Jenž sy jazyk náš osobil,

By sy všecko spíš podrobil?

Zdaliž na to vy hledíte,

Jenž mu proto se klaníte,

Že vás hubováním předčil? –

Kdož jest, jenž tak mocně svědčil,

Že nejlépe zpytuje,

A nejméně chybuje? –

Nám se verše číst nedají,

Proto že se jen zpívají? –

Zdaž v tom není dokonalost,

Když verš s zpěvem má srovnalost?

Ptalliž se starého Pána,

V školách tam Kvintyliána!

Jak verš s čtením se srovnává,

Co pod tonem slov schovává?

Co veršovské jest umění?

Co řečnícké? co mluvení?

Naše verše jsou bez znění,

Kteréž uchu lahodí,

A v něj plnost přivodí? –

Zdaž slyšeti umí lepe,

Než my, kteréž přísně tepe?

Zdaž sám hrubě v tom nebloudí,

Že vám uši dle svých soudí?

Ucho máme mít vytřené?

Brusem tonu tak zostřené,

Kterak líbí se někomu,

Jenž sám nerozumí tomu,

Coby Cžechům rád poručil,

Od nichž mluvit se naučil?*)

Ton na první jest slabice?

Jen ta vždycky zní velice?

Ten jest nezkrotitedlný?

V slovích nesměnitedlný?

Cžeší! zdaž se neslyšíte?

Nebo mluvit se učíte?

Ton zdaž není k promlouvání?

Teď jest k veršů svazování?

Jak spytatel ten spytuje,

Jenž náramně pochybuje

V tom, co se má ustanovit?

Smíliž důvod tak vyslovit:

V kom jest chyba, zdaž v jazyku,

Nebo ve veršovském zvyku? –

Jak zná všecky tajnosti, –

Když jazyka slabosti

Jenom soudí podezřivě?

Zdaž sám nepřemejšlí křivě,

Když chyb nenalezá původ

A má jen vrtkavý důvod?

Jak veršovce všecky zná,

Když se mu to ve tmách zdá?

Roza nejhůř pobloudil? –

Zdaž pak ho Cžech odsoudil?

Tento? jenž z něj slabikoval,

Svému vůdcy vyhuboval?

Zdaž ne jako Ržekové,

Svůj ton máme, Cžechové,

Ržečí pohnutedlný,

Ržádně směnitedlný?*)

Cože? všickni Grammatycý

Neumělcý tak velicý

Za všech časů bývali,

Že jsou tonu neznali?

Cože? pozdvižený hlas

Má být prodloužený čas?

Odkuď jest ta novotina?

Proč ji přijmout má Cžeština?

Rozdělujic ton od hlasu,

Kterýž trvá v dýlce času,

Nebo v jeho krátkosti

Právem přirozenosti!*)

Z soudce, jenž nám tonem houká,

Zdaliž Němec nevykouká?

Když nám tonem děsý uši,

Nevyzradil cyzý duši?

Zdaž pak porozuměl svému,

Co jazyku dal našemu?

Jeliž Cžeské upřimnosti

Při své soudné nezhlídnosti?

Proč nesoudí Doležala,

Jehož moudrost mu rozžala

Cžisté světlo k vidění

Veršovského pídění?*)