Otázky z strany nového veršovství. (§. II. III.)

Necvičený vykladatel

Smíliž býti rozkazatel?

Ten má nám být Arystarchem,

Jenž učinil se Monarchem

S pohaněním a násylou,

S myslí k věštcům nezdvořilou?

Ten přijímač osob hrdý,

Jenž jest k mnohým přísně tvrdý,

Kteříž mu se neklanějí,

Jmenem jeho nezvonějí,

Že se tomu podrobili,

Bez nějž Cžeší by nebyli?

Jaké verše své ukázal,

By pravidla svá dokázal?

A co hledá v Cžeském duchu

Dlé cyzýho svého sluchu?

Kdy? proč verše tvrdě znějí? –

Že ton jináč míti chtějí,

Než veršovec ho staví? –*)

Jak o tonu to praví,

Když se nechce s místa hnouti

A jen s předu má lehnouti,

Jako motovidlo tuhé,

Jenž slabiky motá druhé?

Snad, kdo slova v verších množí,

Je bez tonu tak položí,

Aby byla hybná k čtení

A příjemná ušim k znění?

Co? veršovcý došli hanby,

Když začali vázat jamby? –

Snad na metrum nedbali,

Když jen rytmy hledali,

By na koncy slovo znělo,

Jak básnířům se zachtělo?*)

Ten, kdo Němce následoval,

Ten že slepě tak chyboval,

Jak se otrok podrobuje,

Když svobodně nespytuje? –

Zdaž pak v Cžeské své podobě

On zapírá Němce v sobě?

Víliž, jak vázali Němcý?

K těm nesmíme být blížencý?

Kterak pak zná starobylost,

Kterak její ušlechtilost

Ve veršovské schopnosti? –

Nejsou mu zde tajnosti?