Otázky z strany nového veršovství. (§. VI.)

K Ržekům se nesmíme blížit? –

On nám ten krok smí obtížit,

Jenž slabiky tonem svírá

A nám k hlasům sluch vydírá,

Aby se nám nezdálo,

Že má sluchu sám málo

K tomu vlastenskému znění,

Jež cýtíme při svém čtení

Verše z Rozy vzatého,

Krásnou mírou spiatého?

Náději měj dobrou, nezmejlíť náděje nikda.

Pakli verše číst se mají,

A jen čtením důkaz dají,

Zdaliž v nich jest harmonye,

Kterouž Cžeské ucho pije:

Medle jaká jest tu svornost?

Dobrou náději měj, neb nezmejlí náděje nikda.

Cýtíteliž tu odpornost,

Kteráž se mi v čtení příčí? –

Zdaž ne k čtení verše líčí?

Proč teď odporuje sobě

Ve veršovské té způsobě,

V kteréž svázal jednu řádku,

Aby byla na památku

Velikého slov kroucení?

On necýtí v nich nucení? –

Kdo sy od něj dá třít uši,

Aby jeho přijal duši

K spytování toho skutku

Bez rozmyslu a usudku?

Scházý ucha nám subtylnost,

Bychom znali tu rozdílnost,

Jaká tu jest v vyslovení?

Cžtu verš jináč, než v mluvení?

Mluvíť on k nám, jako Cžech,

Zdaž předc není prázdný měch,

Kterýž dělá velké větry,

Že zná lépe hexametry,

Nežli celý veršovců sněm?

Věruli pak? – má to být v něm?

Snad všetečná neomylnost

Jenom haní schopných pilnost,

Aby sebe zvelebila

A na svrchu všude byla?