Otázky z strany nového veršovství. (§. VIII.)

Rytmy, ty jsou klinkání?

Jenom dětem k pohrání?

Zdaž veliké duchy všecky

Hrát neslyšel? a snad děcky?

Syn Teutonů! nezná Bardů?

Ani rytmujicých Škaldů?

Snad y těmto se protivil?

Syned! – ten ho nenavštivil?

Bělma nesňal mu s oka?*)

Jak pak slyším proroka,

Že bez rytmů zpěv nebude,

Nímiž nám zní vůkol všude?

Když pak házý mnou pod Strejce,**)

Smímliž nazvat ho zlolejce?

Já, jenž nechcy mu podlízat,

A velebné paty lízat?

Jsemli v rytmu nejšpatnější,

Jeliž umem on šťastnější,

By na víru mne obrátil,

Když mně často dost vymlátil,

Brzy hubou, brzy pérem,

A v způsobu všelikerém? –

Proč vzal na mne prut veřejný?

Snad že v soudu jest nestejný?

Proč ten tvrdý prut sy zřízl?

By mne k psaní napobízl

Pro veršovské umění?

Bylliž toho mínění,

Abych verše zdokonalil

A s nimi se naň přivalil?

Nevím, mámeli to věřit,

Že mne proto chtěl udeřit,

Abych notně mu vyzpíval

A do očí se naň díval

V celé Cžeské veřejnosti,

V kteréž haní bez zhlídnosti?

Zdaž pak hanou mne přestrašil,

Jak veršovce všecky plašil,

By jen k němu utíkali

A mu rozum svůj poddali?

Co? chválilby rytmů zbírku?*)

Pro koho pak tu vytírku?

Nejsou pro něj husté ty tmy,

Jak se lehce kladou rytmy?

Proč pravidel neradí,

Jak nám jazyk je snadí? –

Mrzák! já to mám povědět,

Co se od něj chcy dovědět,

Protože sem nejšpatnější,

A on má být nejschopnější?

Nespytoval tak hluboce,

Jak to činit má původce.

Aby maličkosti tyto,

V kterých tajemství jest skryto,

V celé Cžeské veřejnosti

Spatřil jen na zevnitřnosti

Tak myšlenek, jako slov?

Nač má býti rytmů lov?

Zdaž ne jenom grammatyka

Ten um učí a logika,

Ta myšlenek vybíráním,

Ona slova ohybáním?

Který věštec rytmy hledá?

Zdaliž Umka mu jich nedá,

Když panuje nad jazykem

A se řídí věštců zvykem?

Není rytmů na tisýce?

Zdaž jich, než slov, není více,

Než slov, jak jsou v kořenu?

Jim neumí dát směnu,

Aby každé štěbetalo,

Když do rytmu se poddalo?

Zná jazyka tajnosti?

Není mu to v zjevnosti,

Jak při velké hojnosti

Se veršovec stejnosti

Všude musý obávat;

Jak ji musý schovávat,

Když jí řádku chce dávat,

Té, jenž musý nastávat,

Když se skrz ní tak doptávám,

Že důkazy vyhledávám?

Není to tajemství mělké,

Kdežto množství rytmů velké

Jest veršovcy tak strašlivé,

Jako ušim pohoršlivé,

Když se v blízkých řadách sbíhá

A ho tou výstrahou stíhá,

Aby chuti neurazyl

A své básně nepokazyl?

Rajm nemá být dokonalý? –

Jak pak toho jest uznalý,

Co se v konzonantích spouzý?

Má veršovec, stiskán nouzý,

Jenom břinkat místo znění,

V němž jest uchu lahození?

Neví, že jen na obrátku

Směnit můžem verše řádku,

Aby krásně všecko znělo,

Aniž jedné vady mělo?*)

Teď vy, mladí rytmířové

S jeho vazbou rytířové,

Hleďte, jak se s vámi loučí!

Ducha svého vám poroučí!

Slyšíte ho, co chce žádat? –

Budeteliž verše skládat,

O nichž žádný nevíte,

Jaké od něj umíte?

Opustíte klinkání,

To dětinské břinkání,

To nesnesytedlné,

Nezahojitedlné?*)

Učiníte jemu zadost,

Aby z vás měl věčnou radost,

Že jste se mu dali zmásti?

Budete se před nim třásti,

By vám také nevyšvíhal,

Jako všecky staré stíhal?

Jsteliž Cžeši tak na půli,

Byjste jenom jeho vůli

Při svém zpěvu splnili,

Z veršů rytmy plenili?

Cží jste? jeho, neb národu?

Jakou máte z něj ourodu

K vlastenskému způsobu?

Svou znectíte osobu

Svobodného zpěváka?

Jsteliž ducha nuzáka?

Který mudrc to zakáže,

Co sy národ s chutí váže

Hlasem přirozenosti,

Právem starožitnosti?

Kdož jest, jenž ten způsob tupí,

A nám smí říct, že jsme tupí

Svým vlastenským, tim svým sluchem,

Jenž jest srovnán s Cžeským duchem?

Kdož pak se z nás zapřete?

Kdo na rytmy nevřete?

A zdaž liška bez ocasu

Nás přemluví mocý hlasu,

Abychom se okleštili?*)

My bychom se potřeštili

K zpěvu veršům jinému,

Rytmem neslíčenému?

Zdaž Kožíšek, spolčík jeho,

Se zpravoval podlé něho,

By měl verše bez klinkání

Ve vlastenském svém zpívání?

Pokud u něj to jest znění,

Kdož ho tedy z nás vyplení?