Otázky.

Ó přírodo, v svých velkých činech

nač tolik zármutku zde skrýváš?

nač zahalena v tajů stínech

o novém smutku pouze sníváš?

Nač tolik snesla’s ve svět žalů,

nač v život jsi nám slzy vlila,

nad úzkou stezku k ideálu

jsi samým trním zastavila?

Nač všecky sladké žití klamy

dáš doznít oklamání echem?

nač mučit srdce vzpomínkami,

kdy vše lze skončit krátkým vzdechem?

Nač vsila’s v jeden blankyt boží

se hvězdami i černé mraky?

nač v sadech k růžím dáváš hloží,

a zmije v háji mezi ptáky?

V svém blahu neštěstím být jiným,

a v bídě zase kletbou sobě,

jít rájem, ladem nehostinným,

a stejně stlít pak v úzkém hrobě –

A nezvědět ni ve skonání,

co s prahem hrobu na nás čeká,

zda klid, či věčné putování,

zda ráj též stvořen pro člověka...

Ty přírodo jsi bez odvěti,

a lidskému to srdci stačí

i k mukám, plesům zledověti,

a celý život prosnít v pláči.