Otazník.

Jsou noci bezesné a vlny bijí

mně do hlavy.

Ó možno zešílet tou melodií

a děsem záplavy.

Zas jako před lety se hlasy rodí

mně v hlubinách,

jak volání kdes od ztracených lodí,

jež hltá moře v tmách,

a křiky lidí, které zhouba rdousí

a vlny zalily,

až k mému loži cestu proderou si,

hlas hrůzou opilý.

Ach, my jsme všichni bědní trosečníci,

my, já i ty,

a padáme kams v prostor hltající,

bezedný, odkrytý,

a než hlas zanikne, tmou pohlcený,

tu naposled

svou úzkost lkáme, chytit chceme stěny

napravo, vlevo, vpřed...

A tak dnes cítím v noci mučednické

zas děsný jek

těch hlasů zoufalých a bídy lidské,

tíž hrozných otázek,

jež volají už ochraptělou větou:

Ó, řekni proč?

Rci, jaké síly výsměšně se pletou

v života kolotoč,

proč nezkojenou písní srdce kvílí

a jaký pán

nás vymyslil si ke své kratochvíli,

rozmarem zradován?

Proč – jenom proč – tak naříkavě splývá

ten děsný křik.

A kams až do mozku se mého vrývá

krvavý otazník...