OTČE NÁŠ.

Otče náš, jenž jsi nikde a všady,

blízký na dosah ruky vztažené k Tobě v extasi modlitby ranní

a přec vždy za mořem blankytů, za světy vesmíru stajen,

v neznámo mlčící zbájen,

odešlý na věky do nekonečna!

Bezmocný Duchu, jenž hvězdami o věčné síle své vykládáš nám!

Mlčící strážce vesmíru, jenž jsi vesmírem sám!

Záhado věčná,

nejvýmluvnější svým hrozivým tichem!

Vladaři nepochopený, jenž opustil’s říši znechucen zmatky

věčně se bouřících měst!

Cizinče sladký,

tušený pouze dle stop svých zlatých,

které jsi zanechal u svých tajemných cest,

neboť jen skrytě, neviděn, za nocí svatých

přicházíš, záhadný, na tento svět!

Kouzelný zahradníku, který jsi v zahradách kosmu

pro němý úžas své věčně mlčící zvěře,

pro bílý obdiv láskou Tvou zardělých květů,

pro pyšnou odvahu orlova letu,

i pro věčně bolestnou touhu nás všech,

nejomamnější, nejprudší květ

umístil v nikdy nedosažitelný střed!

Jenž jsi svou nejmenší zahrádku, tuto kvetoucí zem,

položil před své kovové, dosud zavřené dvéře,

abys přec jednou s úsměvem sestoupil sem!

Ó jak často jsme se srdcervoucím výkřikem děsu,

šílenou úzkostí, v zmateném spěchu

pobíhali zde ve žhavém dechu

Tvého slunce jak zástupy zvěře

v hořícím lesu

uzavřené!

Ó jak často jsme, nechápajíce vůle Tvé svaté,

sedali v němém, hořce tesklivém snění

na tomto ostrovu vzdechů,

abychom uzřeli aspoň stoupati k nebi

ze sladké pravlasti naší modravý dým.

Ó jak dlouho jsme, princi Tví zakletí, věčným tajemstvím ulekaní,

bezradně bloudili tady,

Tvými stkvoucími hrady,

zázračný kouzelníku, který se’s nikdy nám neukázal,

ačkoliv Tebou byli jsme každý den oblékáni,

živeni sladce vonnými chleby,

které jsi kázal

uložit pro nás na mísy zlaté

andělům svým.

Nyní však, čtouce vůlí Tvou jasnou,

napsanou zřejmě při zrození těchto všech světů

v lidí i zvířat horečně planoucím zraku,

– v čistých to studánkách chladných

ukrytých před sluncem v houští obočí a skloněných řas;

ve třpytných hladinách zrádných

se dnem sopečným, jež se rozpukne často a sloupy syčící vody

i žíhavé ohně vychrlí v ráz;

v tmavé jeskyni se dvěma vchody,

za nimiž v temnotách hloubek demanty hoří

vábíce nás –

vepsanou v hudebním, láskou zladěném hrdélku ptáků,

na bílém lupínku rozpuklých květů,

i v nehybné, ze sna se teprve probouzející buňce:

tiše a důvěrně jako oddané robě,

stulené do klína matky,

se vineme k Tobě,

Otče náš sladký,

mile zlekáni Tvojí pohádkou hroznou však krásnou!

Nyní již půjdem vždy před Tvou velebnou tváří,

všemocný pontifiku,

v záři

Tvé vysoko zdvižené hostie žhavé,

velkého slunce,

bíle jak odděné družičky smavé

na bílou sobotu,

pějíce tiché hosanna celému životu

i chvalozpěv díků

velkému Pánu.

A budeme vždycky jako Tvé vzácné, podivné slívy:

Ve vršku zalitém mírným slunečním světlem,

skvětlém

lásky a touhy rudými květy,

zpívati bude zlatý pták tichého štěstí,

dole však zlatě již uzrálé plody

ponesou k zemi schýlené sněti,

na něž se svěsí naše maličké děti,

oděné jenom v košilky krátké,

a rážet si budou hebkou, buclatou pěstí

ovoce sladké.

A budem’ vždy jako chleba vonného skývy,

z kterých ruka Tvá bílá lámati bude

výživné drobty pro blížní chudé.

Když pak se přiblíží konec Tvých žní, laskavý hospodáři,

my, Tví umdlení ženci,

sejdem’ se tiše

se svými bratry a sestrami všemi

na této Tvojí nejmenší líše,

rodící zemi,

abychom v tesklivé záři

zapadajícího slunce snopy své do stohu postavili,

a myrtovými zdobeni věnci

tiché Tvé dožinky oslavili – – –