OTČE NÁŠ (BUĎ VŮLE TVÁ)

Zahrad dvé. Ta prvá víří

zátopou poupat, motýlů roji;

pán tvorů lian pod závoji

družku si vede, kolem vše hýří.

Kolébka zlatá. V zeleném chvojí

darmo však nesyčí pekelní štíři.

Propadne vše – vše v záhubu míří,

že řekl člověk: Chci vůli mít svoji!

Zahrada druhá. Zasmušilá

v ni bolest křídla zavěsila,

kolen i tváře tam krvavý znak.

Get šemen. Olej na lidstva rány,

útlakem smrti vylisovaný:

Jak Ty chceš, Otče, nechť stane se tak.