Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Černé přihrnují se spousty oblakové,

Strašíce temným hučením.

Tichá je krajina jarní;

Umlknuvši

Pohlíží vzhůru a poslouchá se třesouc.

Jak skřivánek do ochrany

Žitečka se vpouští!

Jak tam sokol jasnosivý

Spěchá v lesní houští!

Vždy černější stává se černá noc,

Níž a níž snáší se bouřky moc.

Hle, jak přívozník svou loďku

Pevněj přivazuje k břehu!

Pocestný, hledáš-li skrýš?

Pojď jen milý! Zde má chýš.

Vždy černější stává se černá noc;

Níž a níž snáší se bouřky moc.

Ale teď – zdvihá se vichřice,

Prach se víří, vrcholí fičí,

Blesky pálají, rachotí hrom,

A dešť proudí, valem proudí,

Rozlévaje zimní hrůzu,

I nezahálejí černé spousty oblakové;

Co sopky povětrné

Metají z lůna svého

Plamenné střely na plamenné střely,

A dešť proudí, valem proudí.

Nevzňal-li se

Již rudý oheň,

Tam, kde v obilnici

Zlato polní ukládáno,

V potu tváře sebrané,

Starostlivě chované?

Nevystupuje-li

Již tam řeka z mezí,

Lomíc dvéře, boříc střechy?

Neslyším-li

Skotu teskné bučení,

Lidu nářek, kvílení?

Nikoli! Větříček jemný věje,

A noc rozptyluje strašlivou;

V stříbrných jen nitkách dešť se line,

Výše tratí tvář svou mračivou,

Též i v nížině se vyčasuje,

Sem a tam již slunce paprskuje.

A zem krásnější, než byla, jesti;

Z hojné vláhy, co ji skropila,

Vyniknuvši, jako panna z lázně,

Ve svých půvabech se zmladila,

Usmívá se líci ruměnými,

S tahy v obličeji nebeskými.

A jaké se libovůně prýští

Ze zahrady, z květné lučiny!

Jaké nápěvy v povětří znějí,

Znějí ze stínivé křoviny!

Smyslům nelze napojit se dosti

Zápachů a zvuků lahodností.

A teď světlosť denní v plném šperku

Mračna prostupuje zkrocená,

Oslavuje co královna slavnosť,

Zlatolesklým vínkem zdobená,

A tam dcera její, duha, zří se,

Ježto v rouše sedmibarvém stkví se.

Ó Bože, Bože můj,

Přetéká mi srdce, překypuje,

Pohledem na tvou moc a velebu,

Pohledem na tvou milostivosť!

Volal’s na bouřky úžasné draky,

A blížili se, připlavili se

Moři temnot,

Rozvztekleni,

A sršeli plameny z tisíců jícnů,

A hučeli a řvali,

Že země zatřásli útrobou;

Ale kynul’s,

A poslechli, jako krotcí psíčkové,

A dali se v útěk,

A cesty jejich znamenají,

Nikoli zmaru stopy pusté,

Nýbrž kvetoucí zdar a vonná svěžesť,

Zářící slasť a zvučná radosť

Milostivostí tvou!

Ó Bože, Bože můj,

Cítím se nuceným, tobě se modliti,

Vylíti srdce své v lůno tvé;

Nebť mysli mi dodává milostivosť tvá,

Svítící vůkol leskem utěšeným,

A blahá mi kyne naděje

Ratolestmi, jako harfy šustícími,

Že mne neoslyšíš!

Avšak že splnit můžeš, čeho’s neoslyšel,

Za to ručí všemohoucnosť tvá,

Ručí jistěj, než stojí tam vrchové,

Velikánové prasvěta,

Jichžto temena na žulovém těle

Strmí až do oblak.

Viz mě tedy, jak k nohoum tvým

V prachu se prostírám,

Pln uctivosti, pln důvěry,

S celou duší svou tobě blízek,

Jakobych ramenoma objímal kolena tvá

A líbal lem řízy tvé,

A cítil ovívající mě dech tvůj!

Leč jaké, můj Bože, prosby

Mám na tebe vzkládati,

Aby před tvým trůnem mohly

Neúhonně obstáti?

Ušlechtilým prosbám moudrým

Milostivě žehnáváš;

Převrácených však a zhoubných

Nikdy nevyslýcháváš.

Ach a srdce lidské bývá

Nemoudrostí zmámeno,

Že si přává, co by mělo

Od něho být zakleno!

Ha, co spatřuji tam na pahorku?

Kříž to. Na něm? Vypodobený

Člověk mroucí, kteréhož jsou zraky

V modlitbě k nebesům zdviženy.

Ze skráně, kol níž se trní vine,

Z rukou, hřeby přibitých, krev plyne –

On to, on to jest! A já se ptám,

Jak se tobě, Bože, modlit mám?

Vždyť on tomu učil, jejž vyslal jsi,

By nám ve všem dobrém vzorem byl;

Jehož miláčkem svým jmenoval jsi,

Když ho jasný zvěstovatel křtil;

Jemuž zjevné svědectví své dal jsi,

I pokud velebnělidsky žil,

I když hlavu sklonil k umírání,

I po slavném jeho z mrtvých vstání.

Nuže, tedy se tobě modlím,

Jak on přikázal, bychom se modlili,

Na jeho jméno se tobě modlím

A volám k tobě: Otče!

Ó jméno „otče,“ o jak drahé jméno,

Ó jméno svaté, jako svaté jitro,

Když v tiché velebnosti vznáší se,

A s věže zvon k modlení vyzývá,

A přec tak vlídné, jako večernice.

Slzami se mi oči zalívají!

Ano, když jsem byl děcko, učili

Mě jméno „otče“ štěbetati. Já

Z počátku smysl jména významného

Nechápal, zponenáhla však jsem počal

Mu rozuměti. Kolem mne byl muž

Povahy vážné, leč i jemné tak,

Že v brzku si mé celé srdce získal.

Jak den a noc mé blaho obstarával,

A rád se odřek všeho, aby mně

Nemusel utrhovat, ale také

Mě moudrou káral přísností, jakmile

Jsem v něčem chybil! A když já se pak

S lítostí vinul k jeho prsoum, a

Jej prosil „otče,“ a on smířen mně

„Mé dítě“ řek’ a políbil mě v čelo –

Ó slastiplné zpomínání!

Odpusť mi, Bože můj, že slze cedím!

A s těmi city drahocennými,

Jichž za nižádný poklad královský

Bych neproměnil, i kdybych tak moh’,

Se všemi těmi city vroucnými

Smím obrátit se k tobě, podlé slova

Miláčka tvého na tebe je přenest:

Ty’s otec můj, a já jsem dítě tvé!

Zaplesej, srdce mé! On jest Všemohoucí:

Slunečných světů zástupy

Se utvořily k rozkazu jeho

A on jim dává pláti prostorami,

Nebo je obracuje v prach a niveč –

Mně však dítěte chce práva přáti,

Já smím otcem svým ho jmenovati!

Zaplesej, srdce mé! On jest Všesvatý:

Andělův nepoškvrnění sborové

Bijí se pokorně devětkrát před ním v prsa,

A neodvažují se hvězdné své zraky

Pozdvihnout k záblesku veleby jeho –

Mně však dítěte chce práva přáti,

Já smím otcem svým ho jmenovati!

Zaplesej, srdce mé! On jest Neskonalý:

Nadarmo hledí jej duch můj pojmout,

Duch obmezený neobmezeného;

Dělí je mezera širší, širší oné,

Jež dělí hvězdy od sebe nejdálnější –

Mně však dítěte chce práva přáti,

Já smím otcem svým ho jmenovati!

Zaplesej, srdce mé! Z člověků nejspanilejšího,

Jejž oslavil nade všechny,

Jak rovněž jím byl oslaven;

Mileným synem svým ho nazval;

Není však mně zoufat z malátnosti –

I mně dítěte chce práva přáti,

Já smím otcem svým ho jmenovati!

Zaplesej, srdce mé! Nevyslovitelné

Se stalo mi dobrodiní, na mou skráň

Milostí hojnosť vylila se v proudech,

A s vědomím velkým na perutech orlích

Povznáší se duše má u veleslávě –

Nebť mně dítěte chce práva přáti,

Já smím otcem svým ho jmenovati!

Slyš mě tedy, slyš mě, to své robě,

Když já, Bože, volám „Otče“ k tobě,

Nebť jsi v dokonalém smyslu jím;

Jsi jím ještě víc, než tím zploditel

Můj je zemský, rádce můj a přítel,

Jsi mým vlastním otcem nejdražším!

Ó jak jsi mě ráčil poděliti;

Údy dát a ducha, sílu, žití,

I též otce mého zemského!

Dýchaje a cítě, přemýšleje,

Kamkoli pozorně pohlížeje,

Patřím v tobě otce pravého.

Tělo mé, jaký to tvé vlídnosti

Statný chrám, jaký to tvé moudrosti

Blahomluvný pomník přestkvělý?

Tisíce v něm článků sjednoceny,

Žilkami uměle propleteny,

A ku práci jako z oceli.

Jakých potěšení vzácné zdroje

Jsou ty klenoty dva, oči moje,

Světla ssajíce nadvzdušnou zář,

Zří-li všechny obrazy ty krásné,

hory, planiny a hvězdy jasné

A pak přátel roztomilou tvář!

A jak uchem mohu rozkošiti,

V proudech sladkostí se ponořiti,

Varhanním když hlasem šumí bor,

V sadech, ve výši když pějí ptáci,

A při pilné na polinách práci

Hochů hlaholí a dívek sbor!

A co myslím, co mě zarmucuje,

Nebo těší, a co probuzuje

Přání mé, mě pudí k podniku,

Nemusím to němě v sobě chovat,

Posla mám, mohu to oznamovat:

Živá řeč mi plyne z jazyku.

Leč jaké jsi poskyt’ nespočtené

Přednosti a dary drahocenné

Tělu mému ve své dobrotě,

Ještě mnohem štědřej obmyslil jsi

Bydlitelku jeho, vystrojil jsi

Duši mou – ó dík tvé štědrotě!

Ha, ta myslí! Až ku světla sídlům,

K čisté pravdy stříbrostkvoucím zřídlům,

Proníká klamlivou temností;

Myslí myšlénky vždy vznešenější,

Meze přelítá vždy rozsáhlejší,

S neustrašitelnou smělostí.

I z tvořící moci své má tobě

Děkovati, jíž si staví v sobě

Svět svůj zvláštní v kruzích světů tvých,

A jak vně se okol zamračuje,

Ona tu svou říši ozářuje

Čarodějným světlem sluncí svých.

Též i soucit s bližním může míti,

S ním se veselit, s ním bolestiti,

V trní žalu vplést mu těchy květ;

I vzplanouti může nadšeností,

Ježto ušlechtilé snaživosti

Nedá obtížemi zmalátnět.

A nechť záhuba kolkolem řádí,

V hnusných podobách svou moc provádí,

Duše, ta se smrti nebojí;

Až se někdy schránka její sřítí,

Ona k stanům krásnějšího bytí

Vzlítne v nadvětrném přístroji.

Ó měl-li bych všechna dobrodiní

Sčísti, ty můj otče, jež mi činí

Nevyvážená tvá štědrota:

Moh’ bych čítat od ranního šera,

Od ranního šera do večera,

Celá léta svého života!

Ach můj život! Přehlédaje jeho

Běh a změny od dětinství svého

Až do této slastné hodiny,

Nemohu svůj dík ti vysloviti,

Mohu, co mé srdce s studem cítí,

Blbotat jen z ňáder hlubiny.

Jak’s mě vodítkem zázračným vodil,

Když jsem ještě v kalných bludech brodil,

Jak starostně nad mým dobrem bděl,

Že jsem na propasti kraji samém,

Závratu již zachvácen jsa mamem,

Přece na záhubu nepřišel!

Jak’s mé rámě na stokrát podpíral,

Jak své peruti mně podestíral,

Bych se vznes’ v pravého blaha hrad!

Kdybych se byl dal tvým vdechem vésti,

Nedal šeptem choutek svých se splésti,

Kde již, otče, kde bych mohl stát!

Nepodal jsi mně i hořkosť strastí,

Jež jsi vmíchat ráčil v moje slasti,

Se šetrnou přívětivostí?

Neměly mě ostny utrpení

K činům probuditi z lenošení?

Nednělo se po zatmělosti?

A ty povedeš mě ještě dále,

Starati se budeš o mne stále,

I tam v rozlehlinách záhrobí!

Bude-li mé srdce k tobě vříti,

Zmladí se vždy znova tam mé žití,

Zkvetou mi tam potěch zásoby!

Ano, můj Bože, ty’s otec můj,

Můj nejlepší, můj pravý otec!

Jasně, jak den v nejstkvělejší své záři

Před mýma očima se prostírá,

Tak pravda ta se vznáší před mým duchem.

Přemýšlím o ní a přemýšlím znova,

A až do srdce mého kořenů,

Do jádra duše mé,

Prochvívá slasť mě této myšlénky.

Leč jsi můj otec jen, jen otec můj?

Tak štědře sice jsi mě vypravil,

Že pobloudit bych mohl

V domnění,

Mě přede všemi že’s,

Jakožto zemský tvor vzácnější,

Vyššího druhu,

Nežli jsou ostatní,

Osypal dary milostivosti své;

Avšak daleko budiž ode mne,

Domýšleti se něčeho,

Co by jen lichotilo

Pýše mé,

A mě zloupilo

Z millionů

A z millionů

A zase z millionů bratří,

Ach bratří, bratří,

Jimž člověctví znak na čele stkví se,

Znak to velejasný tvůj,

Jako mně,

Na něž ve stech zemí a říší,

V počtu větším, než proudící dešť

Kapek má,

Hojnosť vylil’s

Nadělení svých,

Jako na mne,

O něž se postaráš na věky věkův,

Jako o mne,

A jichž vděčné děkování

V nejrůznějších řečí sboru

S nadšením se k tobě vznáší

Spolu s voláním mým!

Arci, když slunce nebylo vzešlo

Na cestách života svítící,

Tu svět mračna zatemňovala,

Zmatek vlád’ a blud mořící.

Tu se mínilo, zdmi hnusnými

Lidstvo že’s od sebe oddělil,

Ten že byl vyvolen za miláčka,

Onen že všech práv zbaven byl.

Odhalen blud je, mrákota hyne,

Jedna kol lidstva páska se vine!

A kdo se pokládal za miláčka,

Mněl, že je zmocněn i k zločinu,

A když jiného dychtivě zloupil,

Nekladl si to za vinu.

I byli snáři, co chtěli drze

Mocem se nadzemským rovnati;

Rodům se líbilo zotročit rody,

Národům národy poutati.

Odhalen blud je, mrákota hyne,

Jedna kol lidstva páska se vine!

Vzešlo slunce, a sbratření slovo

Zavznělo mohútným hlaholem:

„Původu jste stejného všichni,

Otcem vám jesti jeden všem.

Ni červíčka on nezamítá,

Jak by zamítal někoho z vás?

V malitké vložil velkého zárod,

A má radosť, vzrostá-li klas.“

Odhalen blud je, mrákota hyne,

Jedna kol lidstva páska se vine!

„Spravedlivě uvážil a moudře,

Co by vám bylo k prospěchu;

Dospělým pak v nebesích samých

Připraví nejsladší útěchu.

Tam jste zváni, mnoho tam bytů,

Blaze bude tam každému;

Cestami nejrozmanitějšími

Vede vás k cíli slavnému.“

Odhalen blud je, mrákota hyne,

Jedna kol lidstva páska se vine!

Nemodlím se tedy tobě

Jenom, „Otče můj,“

Než jak on nás učil,

Jenž vynikal

Nade všechny učitele,

Člověčenstvo celé

Nejvroucněji miloval,

Krev za ně dal,

Volám k tobě „Otče náš,“

A cítím, cítím,

Význam slov těch jak je libý, milý,

Jak je rozsáhlý a ušlechtilý!

Ano on, jenž nejstkvělejší

Ctností všech nám příklad dal,

„Otče náš“ chtěl, „Otče náš“ chtěl,

Bychom modlili se tobě,

Jak on též se modlíval.

Chtěl, k nám vlídně přidruživ se,

Ač byl samá vznešenosť,

Bychom znamenali všichni,

Že nás víže sbratřenosť.

Pročež velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živé mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

Ohromné dovedly dálky

Mezi nás se vetříti;

Těm v půlnočním tuhém mrazu,

Oněm zase pod rovníkem

Plamenným je sídliti.

Řeky, moře, hory, pouště

Nepřejí nám sblížení;

Živly nám a dravé stvůry

Překážejí v spojení.

Vy však velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živé mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

Rozdílné jsou naše losy

Usnešením osudu;

Jeden nuzně žije v chýši,

Druhý v nádherném paláci

Bez starosti, bez trudu.

Avšak, nechť kdo v potu tváři

Chleba sobě dobývá,

Nebo půlí světa vládne,

A bohatstvím oplývá:

Věrně velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živé mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

Pokolení naše hostí

Od věku na zemi zde;

Z prvních rodičů dvou pošla

Rodů a národů různosť,

Řečí, mravů hojnosť je.

Rozbroj mezi jednotlivci,

Červ to, krutě trýznící;

Mezi národy však rozbroj,

Drak to, lítě ničící.

Nuže, velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živě mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

Rozličná je víra naše,

I ač pravá – jediná,

Přece každý lne jen ku své,

V té se Bohu posvěcuje

Srdce jeho hlubina.

Spanilá je víry řeka,

Line-li se pokojně;

Ale běda, vystoupí-li

Přes své meze výbojně!

Pročež velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živé mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

Avšak přede vším podejme

Na poklidu znamení,

My, jižto se jmenujeme

Podlé něho, my si ruce,

Šperkem palmy zdobeni.

Hádka naše rozhodnuta

Budiž bez vášnivosti,

A pak ku předu se nesme

V pevné sjednocenosti!

Nuže, velké slovo v prsou zachovejte,

V paměti je živé mějte:

„Bratři jsme, jsme bratři!“

Milujme se, jak nám bratřím patří!

„Otče náš“ tedy k tobě volám,

I ačkoli vím, že’s všude, všude

Trůn vystavil své veleby,

Přec k tobě volám,

Jak volal učitel

Nevyrovnaný:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích!“

Kde by’s ty nebyl, všudybytný?

Nechť smysly své vyšli na výzvědy

Kamkoli v říši tvorstva tvého,

Všude, všude

Prýští se zázračné zdroje

Tvé všemohoucnosti

Plným proudem,

A sestřeďují se paprsky

Tvé moudrosti

Ve stkvoucí slunce,

Pučí se v plodohojnosti

Otcovské tvé milostivosti setí!

Všude, všude

Tvé působení,

Tvé tvoření a přičinění,

Tvé oživení,

Tvé uchránění,

Tvé myšlení a řízení –

Všude jsi ty!

I tam, kde zima své sídlo má,

V palácích ledových přebývá,

Jež obklopuje čirá noc,

A ztroskotat nemůže vichru moc,

Ó nejsi také tam?

Ty kryješ zvíře teplým rouchem,

By nepřišlo tam ku zkáze,

A člověku, který s ním bydlí,

Poskytlo oděv ve mraze;

Ty velíš hvězdám, aby jasněj

Tam třpytěly se v tmavosti,

A ozdobuješ šerý obzor

Severní záře stkvělostí,

Až, jásotem jsouc vítáno,

Konečně slunce vstupuje,

A nezapadajíc měsíce,

Zmrtvělý život vzbuzuje,

Že v skalách bezpečných i dítky

Se jara rodí, něžné kvítky.

A tam, kde léto své sídlo má,

A stálý oheň s nebes plá,

Že obracejí plápolem

Se ve prach krajiny kolkolem,

Ó nejsi také tam?

Ty činíš, tvorstvo tvé by zkázu

Nevzalo z vedra pálání,

Že den a noc tam střídají se

Ve stejné míry trvání;

Ty pobádáš i větry, chladným

By dechem horko levnily,

A sháníš žádostně i mraky,

By mokra blaho vylily,

I sem tam studénečka plodí

Zelené v poušti místečko,

Kde stéblo, keř a strom se daří,

A ptenci mají hnízdečko,

A hle! oasa v oceanu

Pískovém vítá karavanu.

I v mořských hlubinách bezedných,

V propastech zdánlivě šeredných.

Jež temným vln jsi závojem skryl,

Jakby tam úžas sídlem byl,

Ó nejsi též i tam?

Na místech některých když šerá

Se hloubě poodhaluje,

Jaký tam život v mnohotvárné

Stkvělosti oko spatřuje!

Rostliny bujejí tam, jako

Na slunci z plodné zemice,

A polypi tam lesy tvoří,

Své příbytečky stavíce,

A mušlí rody objevují

Se v nejrůznější podobě,

A zástupy ryb blýskají se

V peřesté šupin ozdobě –

Podivu hodné krášlí vnady

Ty tajné v lůně vodním sady.

Leč ačkoli u vesmíru není

Prostory ni nejmenší,

Kde by’s netrůnoval se všemi vlastnostmi svými

Nepostižitelnými,

Přec tobě se modlím:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích!“

Tam vychází slunce každé ráno.

Jaký výjev! Ticho v okolí,

V šeru svět. Tu lesk se míhá, koule

Ohnivá nebeském na poli

Vznáší se, a hor se zardívají

Čistá čela, světlem líbána,

Svatý dole provívá šum bory,

Ve výši tvou slávu skřivana

Srdcejemné ohlašuje pění,

A zvon chrámový zve k pomodlení –

Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Tam zachází slunce každý večer

Jaký výjev zase! Zářící

Nach odívá skalí, nivy, řeku,

An větříček věje chladící,

Slavík tluče v rozlistěném háji,

Polní cvrček zvuky jemnými

Přizpěvuje, a před pěkným dvorcem

Hospodář si hoví se svými,

A si hově, tobě za podniky

Požehnané vzdává vroucné díky –

Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Tam noc očím, noc tajemství plná,

Hvězdné divadlo své odkrývá,

A myšlénky k pouti po nesmírných

Nadzemských prostorech vyzývá,

A když s podivením, v zanícení

Po prostranstvích stkvoucích lítají,

Kde se světy kolem světů točí,

Za nimiž se nové míhají,

Tu je, jakby, vyproštěna z těla,

Duše v klíně tvém se slastně chvěla –

Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Tam se procházejí milí drazí,

Již nám smrtí byli odňati,

Požívajíce teď blaženosti,

Kteréž žádná bouře nezchvátí;

Na perutěch tam se sněhobílých

Vznášejí od světa ke světu,

Od světlého chlumu k světlejšímu,

V stálém nadání svých rozkvětu,

I k nám nevidomě dolů spějí,

Radu, pomoc tvou nám přinášejí –

Otče náš, jenž jsi na nebesích!

Aj a tam, kde ctnosti dozrávají

K netušené dokonalosti,

Kde hledáme nejraděj i tebe

A nejbližší tobě mocnosti,

Tam i má vlasť někdy! Povolán jsem,

Bych tam po věky se vzdělával,

Svrchovanosť tvou a tvorstva tvého

Tajnosti a divy poznával,

Tebou víc a více rozvinul se,

Tebou výš a výše vyšinul se –

Otče náš, jenž jsi na nebesích!