OTČE NÁŠ (ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY)

Smutná jest duše. Vyplakat se skrytě,

vzchopit se, zlíbat jak z Magdaly paní

nohy Tvé, utřít je vlasů svých tkaní,

pomazat nardu vůněmi Tě,

a čekat pak, jak důvěřivé dítě,

až shlédneš okem milostivým na ni,

na hlavě cítit dotek Tvých dlaní –

a v neznámo své odejít zas hbitě.

Ó, že dnes nelze vykonati toho!

Však věčnou, Pane, přípověď jsi dal,

těm odpustit, již sami odpouštěli.

Ó Pane, my mnohý jsme přežili žal,

nás žlučí a octem dlouho napájeli –

ó odpusť, Pane, též – my odpustili mnoho.