Otče náš!

Otče náš!

Zda slyšíš nářek dětí Svých,

jejž k Tobě vysílají

ze srdcí umdlených,

a útěchu jim dáš?

Otče náš!

Co v šepotu se tají

slz tiše kanoucích,

co všechno vzdechem lkají,

než usínají,

a Ty jim spánkem požehnáš...

Otče náš!

Z jakých to žalů prohlubní

ten ston se vznes!

Až nový den se rozední,

ať nadějí se prosvětlí,

že přijde radost dnes,

že zahynout je nenecháš,

Otče náš!

Je radost životu,

čím poutníkovi hůl

a chlebu sůl.

Ať pronikne k nim v temnotu

a v úsvit stele zář –

Otče náš!

Bez víry není modlení

a bez radosti spasení

a bez naděje života.

Je v srdcích jejich víra ta,

že všechnu radost, co jí máš,

svým dětem dáš.

Otče náš!