OTČE NÁŠ!

Ty, Otče náš, jenž původem jsi Všeho,

jsa ve všem jediný, a přec zas spolu Vše –

Ty, který odděluješ z těla otcovského

vždy nových světů voj z mystické moci Své,

Ty, který na Nebesích kosmu, těla Svého,

co jeho Duch a Správce Nejvyšší,

středisko sluncí všech, vší lásky, moci vší,

kraluješ všechněm duším duší jeho –

Ó, Otče náš, Ty Všeho Praduše,

z nás ze všech nejvíc Nepodmíněná:

Posvěť se pro nás svaté jméno Tvé,

jež v těle kosmu Vůli znamená!

Kéž v Tebe věříme, co v Ducha Všehomíru,

jenž vládne přírodou, jak duch nás tělem svým:

smysl a řád v překotném žití víru,

tvůrce i vůdce náš za cílem mystickým!

Buď vůle Tvá! Jak v Nebi, hlavě Tvojí,

buď v těla-kosmu Tvého kraji nejzazším!

Živena mohutnými srdce Tvého zdroji,

ať nervů Tvých výkonným poselstvím

nejvíce tam Tvé duše světlem zbrojí,

nejvíce tam Tvé krve teplem hojí,

kde na vzdálené periferii

– kam světlo duše Tvojí, teplo krve Tvojí

nejtíže, nejpozději přichází –

mystický Nepřítel i Syn Tvůj – Vládce Podsvětí –

Tvým oslabeným tkáním největší léčky strojí!

Buď po celém vesmíru vůle Tvá,

vždy všude stejně živá, stejně mocná,

jak v Nebi u Tebe, tak i zde na zemi!

Než tělem že jsme poutáni k Tvé zemi,

že hmotou nutno ducha živit nám,

by rostl do výše a sílil perutěmi,

tak vždy víc odolával hmoty nástrahám:

Dej hmoty chléb nám vezdejší a dnes!

Ať růst nám dává, sebe rozmnožovat,

tak v dalším boji s hmotou utužovat,

tak vždy víc hmoty v ducha přetvořovat,

ji duchem jatou zvedat do Nebes!

A že tak často, slepi, Vůli Tvojí

pro časný pochybný svůj prospěch čelíme,

ač, že tak strhujem Tě v svatém s hmotou boji,

jejž bojuješ i pro nás, nevíme –

za naši omezenost – vlastní děti Tvoji –

v své slabosti Tě takto prosíme:

Ty naše viny, jež Tě ruší, tíží,

nám odpusť tak, jak odpouštíme my

těm, kteří stojíce svou duší pod námi,

nám zase, v sleposti své, cesty naše kříží!

Vždyť slabi jsme jen tak pro slabost Tvého Já!

Oh, pro tu slabost, jíž nás hmotou víže,

co vlastní tělo Tvé, netečná Příroda,

nás v našem vzletu strhujíc vždy níže

zákony svými: inerce a tíže –

v těch chvílích slabosti, kdy svoje osidla

nalíčí na nás mystické temnot kníže –

Tvá slabost mystická do Syna vtělená:

Nás v pokušení pádu neuvoď!

Andělem svojím sestup k nám vždy blíže,

Duchovou Rukou našeho žití loď

bezpečně úskalími v přístav doprovoď –

a tak nás pokaždé v životě osvoboď

od mystického zdroje všeho zla,

jak je i prospěch náš i svatá vůle Tvá –

amen.

A jednou po trudu všech bojů, touhy, práce,

přijď nám, ó, přijď Tvé svaté království!

Buď jemu blíže každá generace,

vždy s větším zrůzněním mocnější integrace –

tak Tebe zmnožujíce, Tebou vysíláni,

ať, zas se vracejíce, Tebou pozvedáni,

stoupáme do vyšších vždy, Tobě bližších sfér,

vždy buňky vyšších světů, vždy víc Tví i sví –

až jedenkrát, na prahu Věčnosti,

u slávy Tvé i naší svatvečer,

v předvečer sabbathu den poslední,

před zrušením posledních zrůznění,

vší individuace –

s Tvou duší spojeni, duchové svobodní,

budeme slavit největší svátek světa:

Nanebevstoupení –

blažení – blažený,

Všichni a Jediný!