Otče, odpusť jim!

Den zločinu – den slávy... S Golgaty

kříž potupný jak strašidlo se zdvih

a jako zlosyn všemi proklatý

muž visí na něm zmučen, bled a tich.

Skráň bodá trní, všecko samý bol

a vůkol hluk a smích se rouhající.

Muž kříže slyše ryk ten mstivý kol

rty svoje otvírá. Chce cosi říci.

Co řekne? – Bude lkát a žalostnit,

až všechen bol v řev zoufalosti vyzní?

Či počne osudům svým zlořečit

a klnout katům v nevýslovné trýzni? –

Ach, kdo jsi koli, slyš a obdivuj,

co mučedník v svém hoři volá nyní:

On modlí se! On prosí: „Otče můj,

ty odpusť jim; neb nevědí, co činí!“

Ó dive lásky věčně dojemné!

To vzdech že lidského byl trpitele? –

Tak mluvit může v muce nezměrné

jen láska z lepších světů, jen Bůh v těle.

Však i jen z těch slov tebe poznávám,

ty na Golgatě zhaslý v krve nachu;

i z nich již rozumím, žes přišel k nám

jsa něčím víc než my, my dítky prachu. –

Ó reku kříže, dosud zlý je svět;

ta láska tvá nás rozněť v odhodlání,

že také my chcem tiše odpouštět,

ať sebe hůř nás křivda blížních zraní.

Vždyť láskou jen, jen láskou dokážem,

že vskutku žije v nás duch tvůj, Ó Pane;

a tak jen kdys, až v hrobě oddechnem,

den vítězství, den radosti nám vzplane.