Otce zde už pochovali

Otce zde už pochovali

v tmavou hlínu přehluboko –

posud žádná, – žádná slza,

posud jako troud mé oko.

Posud ani jedna horká

slza neskanula k hrobu,

aby vykouzlila kvítek

nade rovem v jarní dobu.

Prsa by se rozskočila,

rozskočilo by se čelo –

což ni k jedné slze nemůž’

rozkvést moje mladé tělo?

Ve mdlobě se hlava náhle

k přítelovým prsoum sklání –

„Aj proč jste se nevyplakal –

máte to jen z přemáhání.“