OTCI

Jak se ta noc vleče

v předsíni nemocniční

k bezradnému zítřku –

v těch zdech,

kde před chvílí poslední vzdech

vydal můj otec.

Nemyslet – spát...

Stále tu ruku vidím,

jak hledá dopis:

„Nezapomeň ho odeslat!“

Je to kletba, neb požehnání práce,

že ještě v poslední chvíli promluvil advokát?

Nevěděl, že z života má jen krok? –

A teď tam klidně spí,

bez obavy, že zmešká u soudu „rok“

a bude spát ještě, až se rozední,

můj táta!

„Jsi hrdina, táto!“ – řekla jsem,

když jej nesli z operačního stolu.

„Jsi hrdina, táto!“

říkám mu na pozdrav poslední.

Rozuměli jsme si spolu

v radostech i bolu,

vzdorovali jsme osudu, jenž drtí,

milovali jsme život,

nebáli se smrti.

Jsem sama... Ne, jsme spolu

jako dřív,

kdy v pochopení setkaly se zraky.

Máme v povaze stejné znaky.

„Táto, ty jsi hrdina!“ – –

– „A ty, Mařenko, taky!“ – –